Bolest může být chápána z několika pohledů , ale jednoduše ji lze rozdělit na bolest fyzickou a bolest psychickou.

Tělesná bolest je velkou vymožeností, která nás velmi naléhavě varuje před některými nebezpečími, která na nás mohou číhat. Některé orgány, jako třeba mozek, játra nebo plíce nejsou vůbec schopné vnímat bolest. Jiné orgány vnímají bolest jen v určitých situacích - například střevo nepociťuje jako bolest pálení nebo řezání, ale jestliže dojde k napnutí vazivové tkáně, která jej spojuje se zádovou vnitřní částí břicha, bolest pociťujeme. Jiné orgány, hlavně kůže, bolí celkem snadno při dráždění mechanickém, chemickém i tepelném. Bolestivý vjem je možné vyvolat i elektřinou.

Tělesná bolest prý může někdy být i příjemná - zejména na kůži, když je úměrná již existujícímu milostnému vzrušení. Ale v drtivé většině případů je bolest něco, co si člověk rozhodně nepřeje. Věděli to dobře nacisté i komunisté, když se snažili z vězněných odpůrců dostat udání na jejich přátele. Je zapotřebí obrovské integrity, pevné nadvlády ducha nad tělem, aby člověk byl schopen tolerovat silnou tělesnou bolest.

Nejlépe však můžeme pochopit fyzickou bolest, pokud ji prožijeme tzv. „na vlastní kůži“. Někteří lidé jsou schopni silou vůle se nad utrpením z fyzického světa povznést a změnit jej tak, že bolest už není bolestí, ale zvláštním zážitkem. Nevím, zda je tato metoda vědecky popsaná, ale bezpečně vím, že funguje. Člověk, který je schopen překonat svou bolest a dostat se do role pozorovatele, který dokáže přenést vnímání bolesti jako útoku na sebe v pozorování účinků bolesti na svůj organismus, po pár minutách zjistí, že už bolest nevnímá tak, jako předtím, ale jaksi zprostředkovaně. Stačí jen soustředit svou mysl na to, kde konkrétně bolest ulpívá, jak přesně na člověka působí a proč vlastně ji vnímá …

Najednou zjistí, že už bolest není taková, jako před několika okamžiky a záhy může odeznít úplně…

Podobné to může být i při bolesti psychické. I psychická bolest může být velmi zlá. Někdy je psychická bolest samostatná, a jindy provází bolest tělesnou - asi není nikdo takový, že by se psychicky netrápil, když ho něco bolí. V mnoha případech může představovat psychická bolest a strach z budoucnosti ještě větší trápení, než fyzická bolest sama.

Bolest a utrpení má ovšem také několik podob. Může mít například cosi společného s láskou. Neznáme snad všichni z vlastní zkušeností trápení nad rozchodem s milovanou osobou, touhu spojenou s někým, kdo o nás například nestojí, nebo trápením nad odchodem blízkého člověka na věčnost?

A o tom posledním případu bych se chtěla rozepsat. Odešla mi ze života milovaná bytost, člověk, kterého jsem od dětství bezmezně milovala : moje babička. A právě díky její smrti a nevýslovnému utrpení a bolestí nad její ztrátou jsem došla k poznání, že i v takové situaci, můžeme prožít cosi krásného.

Po chvílích, kdy člověk v této tíživé situaci musí řešit různé praktické a organizační věci spojené s pohřbem, pozůstalostí atd… najednou nastane čas, kdy se ocitne sám a najednou mu to jaksi dojde. Najednou si uvědomí, že jeho milovaný člověk odešel navždy a už nikdy, nikdy se nebude moci mu schoulit do náruče, už nikdy se mu od něj nedostane vlídného pohlazení ani už neuslyší jeho hlas…. Psychická bolest přejde do fyzické podoby, sevře se mu hrudník a začne ho bolet u srdce. Ani slzy nepomohou. A tady je potřeba překonat psychické strádání podobně, jako lze překonat i to fyzické.

Stačí začít pozorovat svoje pocity a snažit se pochopit, proč vlastně je to utrpení tak nesnesitelné? Tok myšlenek člověka zanese do dětství, do chvil, kdy prožíval neobyčejné okamžiky štěstí. Vzpomene si, jak babička smažila bramboráky u obrovské pece a usměje se nad pomyšlením, že bramboráky byly snědeny dříve, než se dosmažil poslední kousek těsta. Najednou se ocitne v posteli s růžovým voňavým povlečením a slyší, jak ho babička volá ke snídani. Úplně cítí vůni slunečních paprsků, které ho tenkrát lechtaly v nose a najednou ucítí ještě něco : jahody. Usměje se při vzpomínce na jahodový ráj, o který jeho babička pečovala. A co teprve ty chvíle, kdy přišly první lásky! Byla to vždy ona, kdo měl největší pochopení a ke komu se chodilo pro radu! Také každou slzu zklamání dokázala pochopit a někdy stačilo jen mít hlavu v jejím klíně a vnímat, jak víská vlasy…. A za chvíli bylo každé trápení mnohem menší a snesitelnější.

Vzpomínky neberou konce. Pro změnu se vrací okamžiky, kdy jsem zase byla malá a usínala jsem za zpěvu starých, prastarých písniček, které kdysi zpívávala babička mé babičky, a které mne ještě teď pohladí na duši, i když už dávno nejsem malá… Usmívám se a všechny svíravé a tíživé pocity jsou pryč. Je mi tak dobře, jako tenkrát, když jsem si rozbila koleno a babička mi ho foukala… Přestávám plakat, bolest je pryč, cítím krásný a nádherný stav bezpečí a lásky, krásy.

Najednou si uvědomuji, že ta krása pochází z bolesti, kterou jsem prožila…… Možná jsem zase bohatší o poznání, že ne vždy je bolest, kterou prožíváme, konečný stav. Může se z ní zrodit cosi krásného, stačí jen chtít!