HONGKONG (Xianggang)

17.4.2001 v 10.55 jsme společně se Zdeňkem, Jitkou a Jirkou dorazili na poslední místo naší cesty do Hongkongu. Poslední let čínskou vnitrostátní linkou jen potvrdil naše předchozí zkušenosti : od počátku letu to vypadalo, že se letadlo rozpadne , ale nakonec jsme i tentokrát šťastně přistáli na novém letišti, které se nachází uprostřed moře na ostrově Lantau. Bylo zajímavé pozorovat z výšky sestup k letištní ploše, která se zdála být jen malinkým čtverečkem uprostřed moře. Efektnost přistání, popisovaná ve všech průvodcích o Hongkongu, se rozhodně potvrdila! Letiště bylo obrovské a tak chvilku trvalo, než jsme se přesunuli – již se zavazadly k celnímu odbavení, kde nás čekalo několik hrozitánsky dlouhých front. Když jsme přečkali ve frontě pár desítek minut, čekalo ještě vysvětlování místnímu celníkovi, kdo jsme a za jakým účelem jsme vlastně přicestovali a nakonec jsme se dočkali udělení víza do administrativní zóny, které nás opravňovalo k pobytu v Hongkongu po 14 dní.

Z předchozí zkušenosti z Kantonu jsme na letišti vyhledali mapu, kterou jsme opět použili v komunikaci s taxikářem. Byli jsme upozorněni na chování místních taxi služeb k cizincům (ostatně nijak zásadně se nelišící od našich poměrů) a tak jsme nepřehlédli, že řidič našeho taxi opravdu „pozapomněl“ zapnout taxametr.Po tom, co jsme ho se Zdeňkem upozornili na toto drobné opomenutí jsme se zahloubali do mapy a bedlivě sledovali cestu do centra Hongkongu, které se nachází ve vnitrozemí na poloostrově Kowloon.A tak vznikla hluboká nedůvěra, která se rychle prohloubila nekonečnou délkou jízdy, neuvěřitelně a hrozivě rychle naskakující sumě dolarů a nakonec i výrazu taxikáře, který ignoroval veškeré naše poznámky týkající se cesty. Nakonec Zdeněk zvýšil hlas, když mu vysvětloval, že už jednou jsme byli v ulici Princ Edward, kde byl náš hotel, a teď jsme zase úplně někde jinde. Nevím, kdo byl šťastnější, když jsme konečně zastavili před hotelem Royal Plaza. Taxikář byl zjevně rád, že se nás zbaví, protože mu místo 300 HK dolarů , které byly na taxametru stačili necelé dvě stovky a kdyby mu Zdeněk nevnutil zbytek peněz, odjel by i bez nich. Dodatečně jsme zjistili, že v Hongkongu opravdu naskakuje na taxametru jednotná suma 2,60 HKD za každých 200 m !

Za prožité dobrodružství jsme byli odměněni luxusním pokojem v 19 patře hotelu s nádherným výhledem na město. Vysoko nad mrakodrapy se neustále vznášeli orli a dodávali městu vznešený výraz.

Hongkong se nachází na území o rozloze 1092 km² a zahrnuje Nová teritoria, poloostrov Kowloon, ostrov Hongkong, Lantau a dalších asi 235 ostrovů. Nachází se při východním okraji delty Perlové řeky do Jihočínského moře a má něco mezi 6-7 milióny obyvatel – převážně Číňanů.

V Hongkongu se na první pohled střetává tradice s moderním světem, západ s východem. Mezi obrovskými mrakodrapy najdete parky s chrámy, vedle luxusních a přepychových obchodních center a hotelových komplexů se tísní krámky jako dlaň s květinami, jídlem, prádlem ……

K hospodářskému rozkvětu, při kterém se Hongkong stal jedním z center světového obchodu vedle strategické polohy přispěla i zajímavá historie, kdy v roce 1842, po 1.opiové válce připadl ostrov Hongkong Britům, po roce 1960 poloostrov Kowloon a v roce 1898 i Nová teritoria, kdy se stanovil pronájem Anglii na 99 let. Od r.1997 patří Hongkong opět ČLR, ale po 50 let mu zůstal statut zvláštní administrativní oblasti a byla mu zaručeno uchování současné svobody podnikání. Hovoří se tu hlavně kantonským dialektem a anglicky. Měna je xianggangský dolar (asi 5,50 Kč).

Hlavním důvodem naší návštěvy byl Mezinárodní veletrh spotřebního zboží, který měl centrum úplně na jihu poloostrova Kowloon, proti ostrovu Hongkong. Na veletrh jsme jeli metrem (na zastávku Admirality ),jehož systém je velmi jednoduchý. Každý se tu lehce orientuje . Stačí vědět, kde jsem a kam jedu. Na obrazovce je znázorněn plán metra, prstíkem ukážeš , kam jedeš a už Ti vyjede tiket se sumou.

Vlaková souprava se zdá být nekonečná a člověk má pocit, že je součástí obrovské lidské řeky, čítající snad tisíce lidí.

V okamžiku, kdy člověk zaváhá před nějakou směrovkou, už je zde nějaký Číňan a ptá se, zda nepotřebuješ nějakou pomoc, kam jedeš a podobně.

Na veletrhu jsme konečně uspokojila svou potřebu připojení na internet, což obnášelo, že se Zdeněk musel v angličtině zpovídat jedné slečně, co že je to jeho firma „zač“, co tu prodává, nebo nakupuje a podobně. Za trpělivost dostal poznámkový blok a propisku a já si mohla odeslat pár mejlíků.

Den po nás přiletěli do Hongkongu další kolegové – Ondra a Jarda. Dali jsme si schůzku v Oceán parku, na jihu ostrova Hongkong. Dopravili jsme se sem velmi pohodlně metrem a autobusem, který byl speciálně vypraven od stanice metra až k vstupní bráně Oceán parku.

Vstup stál 170 HKD a obnášel veškeré atrakce, které toto zařízení nabízelo. Poprvé na svojí cestě jsem zalitovala, že s sebou nemám děti. Čekala nás tu spousta zvířat, vystoupení s delfíny a lachtany, ale i pouťové atrakce, jako např. obří horská dráha, kdy mi při pohledu na ni tuhla krev v žilách. Obzvlášť působivé byly zvukové efekty provázející jízdu této dráhy.

Nejsilnější zážitek nás čekal při návštěvě obřího akvária, které je prý největší na světě, má 5 pater je to nejúchvatnější, co jsem viděla. Před našima očima se vznášeli rejnoci, žraloci a mořské ryby všech možných velikostí, tvarů a barev. Nemohli jsem se toho pohledu na tu mořskou krásu nabažit. Jásala jsem i při vystoupení s delfíny, které jsem viděla poprvé na vlastní oči.

Také jsme zde viděli tradiční čínské divadlo, při jehož produkci mne hrozně poštípaly nějaké místní „muňky“. Největší chybou bylo, že jsem si v místním bufetu dala kuřecí stehno, po kterém jsem měla průjem ještě týden po příjezdu domů.

Po celou dobu našeho pobytu v Hongkongu jsme se snažili vyrovnat s místním klimatem. Bylo horko 28 – 30° C a hrozně vlhko. Okamžitě, jak jsme vytáhli paty z hotelu, jako by nás pokropil. A tak jsme při jedné procházce po městě, při které jsme se Zdeňkem přešli téměř celý poloostrov Kowloon, každou chvilku museli odskočit do nějakého klimatizovaného prostředí, abychom se ochladili a osvěžili. Při procházkách po ulicích se neustále vznášel pach z místních pochutin, snad na každém metru byl nějaký bufet s jídlem – vařili se zde krevety, kukuřice, lotosy, kachny, vepřové ….. jen smažené bernardýny jsme tu nikde neviděli! Prodírali jsme se davy lidí, vyhýbali se desítkám stánků a tak jsme uvítali, když jsme narazili Královský park, který byl oázou klidu uprostřed toho hemžení.

Jeden večer jsme vyrazili na promenádu Tsim Sha Tsui pokochat se pohledem na osvětlené mrakodrapy. Na nábřeží jsou budovy Kulturního centra, Muzea umění a Muzea vesmíru.

Po týdnu čínské stravy jsme zjistili, že v Hongkongu je 9 restaurací SPAGHETTI HOUSE, kde si můžete dát pizzu, špagety, atd. a tak jsme tyto restaurace pravidelně navštěvovali. Nejlépe nám zachutnal studený ovocný salát s jogurtem, posypaný kaviárem a obložený krevetkami. To byla opravdová pochoutka.

Domluvili jsme se (tentokrát bez účasti domorodců – bylo nás šest), že si zajdeme na večeři do vyhlášené restaurace s rybími specialitami, která se nacházela v zátoce Wan Chai (Wanzai), v části města s bankami, kancelářemi,hotely, restauracemi, nedaleko 78 patrové budovy Central Plaza. Dali jme si samé vybrané speciality v duchu čínské kuchyně a po našem způsobu jsme chtěli jídlo zapíjet vínem. „Jaké máte víno?“, zeptal se Jarda a číšník se omluvil a odešel. Za chvilku přiběhl s tím, že mají italské suché.

„ A kolik lahví?“ na to Jarda. Číšník byl vyděšený, takovou otázku nečekal a tak se s hlubokou úklonou odporoučel. Za chvilku už z kuchyně vykukovalo několik kuchařů a servírek a koukali na nás, jako na zjevení. Náš číšník znovu přiběhl, aby nám řekl, že zásoby vína jsou v množství 6 kusů. „No, na tak vyhlášenou obrovskou restauraci je to poněkud málo, ale snad to bude stačit“ řekl náš kolega a objednal první lahvinku. Od té doby nás personál nevěřícně pozoroval až do doby, kdy do nás bez problému zmizela celá jejich zásoba, která pro „normální hosty“ stačila možná na několik týdnů. Jídlo bylo výborné, obsluha vzorná a víno bylo dobré.

Jitka s Jirkou odletěli dva dny před námi a tak na poslední výlet jsme se vypravili společně s Jardou a Ondrou. Počasí ten den bylo obzvlášť nepříjemné, protože pršelo a vlhkost byla taková, že vršky budov byly v oparu. Zamířili jsme, nejprve lodí na ostrov Lantau, který jsme autobusem přejeli směrem na východ, kde se nachází Klášter PO LIN (Po Lin Monastery).

Co o klášteru říká průvodce ( přeložila z průvodce moje kamarádka Věrka) :

Klášter se nachází v Ngong Ping náhorní plošině, na ostrově Lantau Je to nejznámější klášter v Hongkongu, kam jsou zváni všichni mniši k pobytu a k praktikování.Tři zenoví mistři, kteří jako první začali rozvíjet místo, kde byli Ctihodný Tai Yuet, Tuen San a Yuet Ming. Místo bylo vybráno nejen pro jeho okolní tyčící se vrcholy ale též kvůli jeho potenciálu získat prosperující zenový klášter. Kamenná chata byla postavena mezi vrcholem Phoenix a vrcholem Matrieya. Od té doby se tu mohli všichni cestující mniši zastavit a účastnit se pěstování vlastního jídla stejně jako se zaměstnávat v zen meditaci.

V roce 1924 byl Ven Kei Sau z kláštera v Jiamgtian byl pozván, aby se stal prvním opatem. Klášter se stal brzy tak věhlasným, že do něj přišla spousta mnichů. V roce 1928 byla vybudována velká hala, kam byly umístěny sochy Buddhy Sakyamuni a jeho učedníků Mahakasyapa a Ananda.

Po podzimním vysvěcení v roce 1930 odešel Vn Kei Sau do důchodu. Jeho nástupcem se stal Ven Fat Ho z Ching Leung Vihara, Tuen Mun. Opatem byl 40 let. Po dobu jeho řízení byl zřízen Budhistický institut pro mnichy a postavena nová velká hala v roce 1968. Mnoho vysoce postavených mnichů bylo na toto místo přitahováno a byly položeny základy velkého kláštera.

Třetím opatem byl ven Tsan Sau, následován Ven Wai Mingem Sing Yat, který je stále naživu. Současným přenašečem tradice je Ven Chor Wai, který pokračuje v otáčení kola Dharmy a udržuje linii jako šestý opat.

Roky tvrdé práce sochařů, inženýrů a budhistických komunit v Hong Kongu a Číně přinesly novou historii do našeho města , 34 m vysoký broznový Budha, nyní sedící v klidu vně kláštera Po Lin na ostrově Lantau. Reprezentuje perfektní sloučení umění a nových technologií poskytujících nové ohnisko pro budhistickou komunitu Hong Kongu a pro návštěvníky tohoto teritoria.

Socha Budhy Tian Tan, která sedí majestátně na kopci Muk Yu je největší venkovní bonzovou sochou Budhy na světě. Některé vykonané technické prvky nebyly dosud nikdy v historii lití bronzu prováděny a jejich perfektnost je jedinečná.

Vzhled sochy byl proveden na základě „fyzických znaků“ Budhy jak je popisují sutry. Obličej byl vymodelován podle Budhy Vairocana z jeskyní Longmen pro jeho plnost a vyrovnanou krásu. Oblečení a pokrývka hlavy byla vyhotovena na základě jemných linií Budhy Sakyamuni z jeskyní Dunhuang. Takže socha byla vytvořena jako souhrn charakteristických soch z dynastií Sui a Tang, kdy byl budhismus na svém vrcholu a kdy zkušení a harmoničtí umělci vytvářeli perfektní vzhled soch Budhy, jak můžeme vidět dodnes. Model sochy byl navržen panem Hou Jinhui z institutu jemného umění v Guangzhou. Práce začala v dubnu 1982 a byla ukončena v únoru 1984. Model v poměru 1:5 byl 8x přepracován na základě diskusí a konzultací s umělcem, který byl zodpovědný za koncepci návrhu sochy. Každý rys sochy Budhy má symbolický význam. S obličejem ve tvaru úplňku, širokým čelem a prodlouženýma ušima, která se téměř dotýkají ramen je Budha chápán jako plný ctnosti a moudrosti a ztělesněním perfektnosti. Jeho milý úsměv naplňuje srdce pozorovatelů potěšením. Jeho zelený lotosové oči a obočí jako srpek měsíce symbolizují Budhu sledujícího všechny bytosti se soucitem.

Historie:

• Stavební práce na soše Budhy v Lantau začaly v říjnu 1988

• Budha byl vysvěcen v prosinci 1993

• Socha Budhy je 26,4 m vysoká (celkem s podstavcem měří 33,95 m)

• Z kláštera Po Lin k soše to je 260 kroků ( přibl. 140,76 m)

• Budha váží méně než 250 tun. Byl vyroben z nejkvalitnějšího bronzu. Socha je dutá a zabírá 1 000 metrů kubických.

• Podstavec Budhy byl postaven ve třech úrovních z betonu a oceli. Jeho celková rozloha je 3 284 metrů čtverečních.

Klášter jsme navštívili přesně týden po návštěvě kláštera Puwan v Zhangjiajie. Tam mi místní mnich vykládal z ruky, ale také mi dal úkol : spálit svitek papíru z obálky, kterou mi daroval v západním větru, sedmý den po obdržení. A souhra okolností chtěla, abych se právě v tento den nacházela tady, pod sochou Budhy. Počkala jsem , až Zdeněk s Jardou a Ondrou nebudou na blízku a podle kompasu v podobě delfína, který jsem si k tomuto účelu koupila v Oceán parku , jsem zjistila, že tu vane opravdu západní vítr. S veškerou obřadností, jakou jsem mohla vytvořit, jsem spálila papírek a myslela při tom na mnicha a na to, jak příjemné je věřit, že můj osud není jen v mých rukou.

Po zhlédnutí všech budov v areálu kláštera jsme se vydali po šipkách směrem k místní čajovně. Byli jsme však velmi rozčarovaní, neboť nás čekala jen bouda stlučená z prken, vedle níž byl neuvěřitelný nepořádek a linul se z ní specifický pach. Ani jsem se nemusela ptát, zda si tu někdo chce dát čaj a raději jsme zamířili zpět k zastávce autobusu, odkud jsme se unaveni a zmoženi cestou a hlavně počasím vydali na cestu zpět.

Poslední den jsme se zabalili a v jedenáct hodin opustili hotelový pokoj. Měli jsme celý den na to, abychom se ještě naposled prošli po Hongkongu, dokoupili dárky, které nám scházeli a já ještě chtěla vyplnit poslední úkol od mnicha, což byl tvrdý oříšek. Dlouho jsem se nerozmýšlela a do obálky dala všechny HK dolary, které mi zbyly, ale těžké bylo najít to správné dítě, kterému by ty peníze byly k užitku. Všude kolem maminky vozily kočárky s vypasenými Číňánky, kteří se cpali hamburgery. Nikde žádné trpící dítě. Až odpoledne jsem uviděla na květinovém trhu dvě hubeňoučké holčičky ve špinavých šatičkách , jak si to peláší přes ulici. Běžela jsem rychle za nimi a měla problém je v davu chytit. Pak se ale podařilo, vtiskla jsem jedné z nich obálku a rychle jsem spěchala zpět. Pak, za rohem, jsem pozorovala, jak si holčičky prohlížejí obálku a pak radostně odbíhají pryč. Snad jim to bylo k užitku. Hluboce jsem si oddychla.

Hned za naším hotelem jsme objevili ptačí trh, o kterém jsme se také dočetli v průvodci. Tisíce malých i velkých ptáčků a rozličných klícek a klecí tu čekalo na své nové majitele. Bylo to tu nádherné, plno krásných věcí , bonsaí a spousta zvláštních zvuků, které ptáci vyluzovali.

Zvláštní, že návraty domů mi vždy připadají dlouhé a tak i tentokrát byla cesta nekonečná, zkomplikovaná malým prostorem v letadle a také nevolností, která mne od pobytu v Kantonu neopustila. Letadlo z Zurichu letělo i nad Karlovými Vary i nad Žilinou, a my už jsme se nemohli dočkat, až konečně budeme doma. Při příletu na Ruzyň jsme se radovali, že tentokrát nám SWISAIR nezpůsobila žádné komplikace se zdržením, ale to ještě nebyl konec….

Při čekání na zavazadla se podle pohybu pohyblivého pásu postupně začali smát lidi, kteří s námi letěli v letadle. Pochopili jsme, když okolo  nás také projelo samotné ucho od kufru s identifikačním štítkem. Jenže : kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe a tak jsme kompletně, skoro v celé sestavě za chvilku stáli u reklamací a dožadovali se svých zavazadel, která nedorazila. Nakonec vše dobře dopadlo a náš kufr za námi dorazil až do Varů o den později.