Jdi na obsah Jdi na menu
 


Venezuela

O mé první cestě do Latinské Ameriky, o tom, jak jsem lovila anakondu, jak po mě stříleli vojáci, o indiánech, bankomatech,  džungli, přírodě a o tom, jaké to tam bylo. 

article preview

Venezuela

Jedna dovolená ve Venezuele z člověka rozhodně neudělá průvodce , natož odborníka na tuto zemi, co ale takový nezkušený cestovatel může předat svým blízkým, známým a kamarádům, to jsou jeho vlastní dojmy a pocity, zážitky a zprostředkované obrazy z takové cesty za oceán…..

Proto, prosím případné kritiky o shovívavost a nadhled při čtení tohoto veskrze naskrz amatérského dílka, které vzniklo jen a pouze proto, že se znám a je mi jasné, že za pár let si nebudu skoro nic pamatovat…. …Kromě toho, uběhlo už několik měsíců a už teď jsou moje vzpomínky zaoblené a vytvarované několikerým vyprávěním.

 

 

 

 

 

Možná by nezaškodilo pár velmi základních informací o této zemi

Souřadnice: 7° 40 s.š., 65° 13 z.d.

Bolívarovská republika Venezuela
República Bolivariana de Venezuela

 

 

Hymna: Gloria al Bravo Pueblo

Geografie

 

Hlavní město:

Caracas

Rozloha:

916 445 km² (34. na světě)
z toho 3 % vodní plochy

Nejvyšší bod:

Pico Bolívar (La Columna)(5007 m n. m.)

Časové pásmo:

UTC-4:30

Obyvatelstvo

Počet obyvatel:

26 414 815 (45. na světě, odhad 2008)

Hustota zalidnění:

29 ob. / km² (179. na světě)

HDI:

▲ 0,826 (vysoký) (61. na světě, 2007)

Jazyk:

španělština (úřední), četné domorodé jazyky

Náboženství

římští katolíci 96 %, protestanti 2 %, jiní 2 %

Státní útvar

Státní zřízení

federativní republika

Vznik

5. července 1811 (nezávislost naŠpanělsku)

Prezident

Hugo Chávez Frías

Viceprezident

Ramón Carrizales

Měna

venezuelský bolívar (VEF)

Mezinárodní identifikace

ISO 3166-1

862 VEN VE

MPZ

YV

Telefonní předvolba

+58

Národní TLD

.ve

Venezuela, oficiálním názvem Bolívarovská republika Venezuela (španělsky República Bolivariana de Venezuela), je federativní republika na severním pobřeží Jižní Ameriky při pobřeží Karibského moře, v tropech severně od rovníku. Skládá se z pevninské části a mnoha malých ostrovů v Karibském moři. Sousedí na západě s Kolumbií, na jihu s Brazílií, a na východě s Guyanou, na jejíž západní polovinu si Venezuela činí nárok. Poněkud severněji pak leží Trinidad a Tobago, Grenada, Nizozemské Antily a Aruba. Počet obyvatel přesáhl v roce 2008 26 milionů. Hlavním městem je Caracas. Úředním jazykem je španělština. Nejvíce lidí se hlásí ke katolické církvi.

Jméno země je španělskou zdrobnělinou názvu Venezia (Benátky). Adjektivum „bolívarovská“ odkazuje k postavě Simóna Bolívara, místního slavného rodáka.

Historie

V roce 1498 objevil pobřeží Kryštof Kolumbus. V roce 1522 započala kolonizace území založením první trvale obývané španělské osady na jihoamerickém kontinentu na území dnešního města Cumaná. Území dnešní Venezuely bylo dále součástí španělského impéria. Zprvu bylo pod správou místokrálovsví Peru, od roku 1717 spadalo pod místokrálovství Nová Granada. Roku 1776 byla zřízena generální kapitánie Venezuela, což v podstatě znamenalo získání výrazné vnitřní autonomie a samosprávy v rámci španělských amerických držav. Dne 5. července 1811 byla deklarována nezávislost Spojených států venezuelských. Roku 1819se stala Venezuela součástí Velké Kolumbie. Z ní vystoupila a v roce 1830 se prohlásila samostatnou republikou.

Geografie

Území Venezuely můžeme rozdělit do několika oblastí: Na severozápadě jsou Andy, kde se nachází nejvyšší hora Venezuely Pico Bolívar (4979 m). Mezi nimi je položena hluboká tektonická poklesová oblast s jezerem Maracaibo a rozlehlou Maracaibskou nížinou. Severovýchodně od Cord. de Mérida se táhne dlouhé pásmo Karibských And. Na jih od řeky Orinoco se rozprostírá Guyanská vysočina. Je to rozsáhlá parovina s ojedinělými svědeckými vrchy. Mezi oběma celky se prostírá Orinocká nížina s plošinou Llanos.

Nejvýznamnější řekou Venezuely je Orinoco, jehož pravé přítoky tvoří vodopády v místech, kde opouští Guyanskou vysočinu. Nejvyšší vodopád světa je právě ve Venezuele: Salto Ángel. Měří 979 metrů. Největšími přítoky Orinoka jsou Caroní, Apure a Meta. Významné je limanové jezero Maracaibo.

Klima Venezuely je subekvatoriální horké s deštivým létem a suchou zimou. V Maracaibu je průměrná roční teplota 29 °C a 570 mm srážek za rok, výše položená Mérida 18,5 °C a 1750 mm, Caracas 20 °C, Santa Elena v Guyanské vysočině 23 °C a 1600 mm.

Obyvatelstvo

Obyvatelstvo je ze 67 % tvořeno mestici, ze 21 % potomky Evropanů, z 10 % potomky Afričanů. Domorodé obyvatelstvo činí 2 %. Žije zde přibližně 200 000Indiánů, kteří se stále živí lovem a sběrem. Průměrná délka života je 73,45 let, a to 70,4 u mužů a 76,65 u žen.

Obyvatelstvo je především římskokatolického (96 %) a protestantského (2 %) vyznání.Gramotnost dosahuje 93 % (u obyvatel starších 15 let).

Hospodářství

Venezuela rozvojový průmyslově-zemědělský stát se silnou závislostí na těžbě ropy (ropný průmysl vytváří 90 % příjmů z mezinárodního obchodu, přes 50 % příjmů státu a tvoří asi 30 % HDP) - nezaměstnanost 8,9 %, 38 % lidí žije pod hranicí chudoby

Zemědělství, lesnictví, rybolov

- zaměstnává 13 % ekonomicky aktivních obyvatel - zemědělská výroba je nízká a neodpovídá potřebám národního hospodářství - rostlinná výroba se soustředí hlavně na pěstování obilovin a tropického ovoce; sklízí se kukuřice, rýže, čirok, brambory, maniok, cukrová třtina, sójové boby, arašídy, sezam, kokosové ořechy, pomeranče, avokádo, banány, plantýny, ananasy, surová bavlna, kávové a kakaové boby, tabák, sisal - živočišná výroba se soustřeďuje hlavně na chov skotu, dále se chovají koně, osli, prasata, ovce, kozy, drůbež; hlavními oblastmi chovu je povodí Orinoka a jižní svahy And

Průmysl a těžba

- bohaté nerostné zdroje, dominuje ropa - těžba ropy Punta Cardon, Annuay, Puerto la Cruz, významná je i těžba zemního plynu v lokalitách těžby ropy, dále těžba železné rudy, rud zlata, bauxitu, diamantů, černého uhlí, azbestu, asfaltu; využívají se i ložiska magnezitu, rud niklu, zinku, olova, mědi, stříbra, rtuti, manganu, uranu, titanu; též těžba soli, fosfátů, sádrovce - téměř 70 % energie se vyrábí ve vodních elektrárnách - zaměstnává 23 % ekonomicky aktivních obyvatel - nejvýznamnějším odvětvím je petrochemie, rafinerie v oblastech těžby, rozvinuté je i hutnictví železa a hutnictví barevných kovů (Cuidad Guayana); strojírenství zastoupeno montáží automobilů a loďařstvím v Caracasu, Valencii - chemický a farmaceutický průmysl, gumárenství, průmysl skla a keramiky, stavebních hmot, dřevozpracující a papírenský průmysl, textilní a oděvní, kožedělný a obuvnický, potravinářský průmysl je ve všech větších městech, zpracování tabáku

Služby, doprava

- železnice, silnice, úsek Panamerické dálnice, - námořní doprava, hlavní přístavy La Guaira (pro Caracas), Maracaibo, Puerto Cabello, Puerto la Cruz, Cabimas, Amuay - vnitrozemská vodní doprava na dolních tocích řeky Orinoko a jejích přítocích Apure a Arauca; hlavním přístavem Puerto Ordaz - řada ropovodů spojujících místa těžby s rafineriemi a přístavy - zaměstnávají 64 % ekonomicky aktivních obyvatel


 


 


 


 

Administrativní členění

Hlavní článek: Státy Venezuely

Venezuela je federací 23 států a 2 dalších státotvorných útvarů: Distrito capitalDependencias Federales.

Amazonas

Anzoátegui

Apure

Aragua

Barinas

Bolívar

Carabobo

Cojedes

Delta Amacuro

Falcón

Guárico

Lara

Mérida

 

Miranda

Monagas

Nueva Esparta

Portuguesa

Sucre

Táchira

Trujillo

Vargas

Yaracuy

Zulia

Území hlavního města (Distrito capital)

Federální dependence (Dependencias Federales)

 

Státy Venezuely (včetně území – šrafovaně značeného – nárokovaného po Guyaně)

 

 

 

 

Rozmanitost této země nás vedla k rozhodnutí jet právě sem, jakkoli Venezuela není vstřícnou zemí pro turistiku … Za 22 dnů jsme překonali tisíce km přesunem na jiný kontinent a v samotné Venezuele pak více než 5000 km cestou na místa, jejichž krása člověku bere dech!

 

Caracas

Caracas je vstupní branou, hlavním městem Venezuely a tam naše cesta začala… Nutno podotknout, že neexistoval žádný pevný plán, kam , jak a kdy pojedeme, jen představa, co by stálo za zhlédnutí a Lonely Planet, nedocenitelný průvodce po cestách, ve kterém najdete téměř všechny informace, které při takovém divokém cestování potřebujete.

Dbaje rad svého okolí, hodně foť, chopila jsem se v Caracasu foťáku, s tím, že si vyfotím to horké hlučné město, plné lidí a aut, výfukových plynů, barev a… skoro v zápětí u nás byl pán, který nám tak důkladně vysvětlil velké nebezpečí takového počínání,takže fotoaparát byl hned v žebradle a ostatní fotky z větších měst vznikaly , až na drobné vyjímky, už jen z bezpečí autobusu, případně auta…

 

Po prvním noclehu v Caracasu, jsme se pomocí místního Metra dopravili na meziměstský terminál a přesunuli se do Maracaye, odkud jsme měli v úmyslu pokračovat na sever k moři…Autobus byl klimatizovaný, ale klimatizace zcela jistě nefungovala.. Jednak mi průběžně kapala voda na hlavu a pak .. jak jsme měli poznat později, klasický klimatizovaný autobus se měl podobat spíše mrazícímu boxu. Během odpolední jízdy běželo video. Překlad nebyl třeba, protože se jednalo o parádní krvavý horor, kde se vlastně všechny hlasové projevy zúžily na výkřiky, jekot, vřískot, nářek, … Všichni fascinovaně sledovali děj toho krváku, pochopitelně včetně malých dětí.. Co mi ale dělalo starosti bylo, že řidič autobusu leckdy, ve vypjatých scénách, sledoval obrazovku nad svou hlavou více, než silnici před sebou!! Nakonec jsme ale bez újmy dojeli do Maracaye a zde jsme narazili na první záludnosti v cestování, neznalí místních zvyklostí, rozmazleni jízdními řády, které platí , zastávkami, které jsou jasně označené a autobusy, od kterých víme, co máme čekat. Za pomoci Juana, Španěla, kterého jsme potkali na meziměstském terminálu, jsme se taxikem přesunuli na terminál, který byl na opačné straně města a ze kterého – teoreticky – měl jet nějaký autobus tam někam na pláže, kam jsme měli namířeno. Tady jsme poprvé zažili , jak taková městská a meziměstská doprava funguje.. Systém cedulí a nápisů, směrovek, jak jsme zvyklí z cestování po Evropě tady nehledejte, budete totiž zmateně pobíhat a marně je hledat… Nakonec funguje jen ponoření se do neuvěřitelného hluku, způsobeného vyvoláváním naháněčů a nasměrování se za hlasem toho, který vyvolává jméno místa, kam byste rádi zamířili… Nebo … vydáním se za dobrodružstvím překonávání jazykových bariér a několikanásobného ptaní se , donde está la parada de ???? odkud, kruci, jede ten autobus??? Vzhledem k tomu, že jsme byli zjevně cizinci, přibíhali k nám i taxikáři, kteří nám nabízeli dopravu autem – tedy – leckdy ta plechová věc vypadala spíš jako zrezlá vzpomínka na něco, co kdysi mohlo být autem – Takovou dopravu jsme však nevyužili, jednak byla nesrovnatelně dražší a také… no, kdo ví, jak by to dopadlo….

 

Národní park Henri Pitier _ El Playón

První cesta příměstským autobusem byla parádní, seděli jsme na lavici, namačkáni mezi místními obyvateli obtěžkanými nákupy, zpocení až za ušima… V autobuse řvala na plné pecky hudba a místní si vesele pozpěvovali. Před každou druhou prudkou zatáčkou se všichni, jako jeden muž pokřižovali, tak jsem si začala všímat, čím to je… Byly to pomníčky, hojně se nacházející u silnice, které vypadaly jako psí boudy.. Když jsem si uvědomila, že takové boudičky bývají v místech propadlé, nebo stržené silnice, řekla jsem si, že bych také měla začít křižovat …

El Playon je městečko u moře, kde jsme strávili 3 dny a 2 noci u Argentince Juana a jeho peruánské ženy Therezie….Respektive v jejich „posadě“, jak se říká místním penzionům. Prima bylo, že hned první posada mi dala lekci, na co si v místních ubytovacích zařízeních mám zvyknout… vlhko, zatuchlo, pavouci, co horší švábi, nejhorší štěnice…Naštěstí byla tato místnůstka s betonovou postelí a „kukaračami“ za 20,- USD na noc, tou nejhorší zkušeností, takže ty ostatní, ve kterých jsme spali později, byly pro mne lepší a lepší… A štěnice mne opravdu poštípaly jen jednou ;-)..(nebo dvakrát???) .

V tomto městečku nám někteří přátelštější starousedlíci řekli, že nebývá zvykem, aby sem gringos = běloši (což ne vždycky musí být hanlivě myšleno) jezdili, že mívají v oblibě jiné pláže, např. pláž GATA a prý ať se tam alespoň podíváme. Tak jsme vyrazili, pěšky, což místní moc nechápali, když autobus tam byl tak levný. Bohužel, pěší stezka neexistovala, tak jsme museli jít po silnici. A jestli mělo někdy pršet, tak zrovna ve chvíli, kdy jsme se vydali na výlet. Vytrvalý, hustý déšť nás provázel celou klikatou cestu do kopce plného bujné tropické vegetace. Byl to však teplý a rozhodně příjemnější průvodce, než kolona aut, která mířila stejným směrem – na pláž Gata, jako my… Pláž byla nádherná, nepokulhávající za chválou místních, ale zklamáním pro nás bylo obrovské množství lidí, kteří si z blízkých měst přijeli dopřávat víkendové plážování… tohle jsme tedy rozhodně nehledali. Zpáteční cestu jsme pak absolvovali autobusem, hlavně proto, že v této zeměpisné oblasti přichází tma poměrně brzo, už kolem sedmé večer a tak jsme se rozhodli neriskovat několikakilometrovou cestu pěšky , navíc v naprosté tmě.

 

Po třídenním užívání si moře, které bylo se svými obrovskými vlnami tak báječné, obzvlášť při vzpomínce na domácí únorové plískanice, jsme se vydali směrem do And, do Meridy, odkud se dalo vyrazit – konečně – na nějaký trek do přírody. Zpět do města nás vzali příbuzní Juana a Therezy, nacpali nás s našimi bágly do , už tak přecpaného džípu . Klikatá cesta, horko a přecpané auto způsobilo, že jejich, asi desetiletý synek, ačkoli mulat – zesinal až zbělel, evidentně mu bylo špatně. Kupodivu to ale jeho rodiče nerozhodilo, se smíchem řekli, že takhle je mu vždycky,stáhli okénko a nechali ho zvracet za jízdy z okna. K naší velké radosti nás vyklopili v Maracay přímo na autobusovém nádraží.

 

V Maracay , které je hlavní město státu ARAGUA , jsme strávili celý den čekáním na noční autobus, kterým jsme se chtěli dostat do And, do Meridy… Byla to pro nás další zkušenost s místní dopravou, je lépe si zjistit předem odjezdy, než celý den zevlovat po městě… Ale všechno zlé je pro něco dobré a tak, když bylo tolik času, udělali jsme tu první zkušenost s výběrem peněz z bankomatů.

Na náměstí Simona Bolívara, mimochodem, v každém městě je náměstí stejného jména, jsme kromě obrovských leguánů, kteří nám drze běhali pod nohama a cpali se papájou, viděli inauguraci jízdní policie, což byla docela pěkná podívaná… Pak přijela limuzína, vystoupil z ní chlápek v triku a džínách a se svými gorilami obcházel vyprsené krasavce v tmavě modrých uniformách a významně některého z nich poplácával po ramenou… Můžete nám to věřit, nebo ne, ale poznali jsme v něm samotného Huga, no řekněte, kdo by si mohl dovolit účastnit se takové parády v džínách???? Při této příležitosti mne obzvlášť zamrzelo, že nemůžu vytáhnout foťák… L

V osm večer nám odjížděl autobus do Meridy, ale my už jsme bezpečně hodinku, dvě předem obcházeli nádraží, které bylo obklopeno úplně novými nízkými domky, evidentně postavenými pro účely butiků, krámečků, bister, kavárniček, hospůdek…. Vše bylo úplně nové, ještě neobsazené, jen sem tam se objevily nějaké první vlašťovky. Autobus konečně přijel na své stanoviště a my jsme si řekli, že takový luxus, naprosto paradoxní s příměstskou dopravou, jsme tu nečekali… Parádní veliké, měkké sedačky, příjemně polohovatelné, dostatek prostoru… Hmmm, mysleli jsme, že si do rána báječně odpočineme po celodenním potulování se po rozpáleném městě… Ale, jen co jsme vyjeli z města, začala se naše vidina spokojeně prospané noci v luxusním autobusu pomalu, ale jistě vytrácet…Do půl hodiny byla všude taková zima, že jsme drkotali zubama a něšťastně se rozhlíželi po spolucestujících, co oni na to… Pochopení a spoluúčasti se nám však nedostalo, neboť místní byli evidentně na takové klimatické změny v dopravních prostředcích zvyklí, tak už seděli schoulení v zimních bundách a dekách, které si s sebou přinesli.. Okamžitě jsme na sebe navlékli, vše, co jsme měli v příručních batůžcích, Filip měl pláštěnku, tak i tu na sebe navlékl, ale zima stejně vítězila a já se ze zoufalství pokusila konduktérovi, který byl s řidičem bezpečně oddělený od mrazáku, ve kterém jsme seděli, zavřenými dveřmi ve vyhřáté kabině, že je nám tedy hrozná zima a jestli by se nedalo něco dělat… Pochopitelně mi nevěnoval pozornost.. Svůj pokus jsem pak ještě jednou zopakovala, když se vzadu mezi pasažéry ještě jednou objevil, zřejmě zjistit, kolik lidí už umrzlo a kolik je jich ještě naživu… Pochopitelně se nic nedělo a tak se cesta do Meridy definitivně stala tou nejhorší vzpomínkou na cestování po Venezuele… Někdy v průběhu noci se ještě tenhle hororový autobus střetl s protijedoucím autem a rozbilo se okno zrovna v místě, kde jsme původně seděli… Nakonec jsem tedy byla na pochybách, jestli nemám být ráda, že nás zima vyhnala na zadní sedačky, kde bylo asi o 1°C tepleji a tím nás zachránila od více než pravděpodobného zranění….

 

Merida

S úlevou jsme v šest ráno opustili autobus na nádraží v Meridě a pěšky se vypravili do města hledat nějaké ubytování… Merida je položená v horách, které ji obklopují zeleným kobercem ze všech stran…Zelené hory Sierra Nevada de Mérida jsou nejsevernějším místem And. Jsou posety malými vesnicemi, jejichž obyvatelé stále žijí tradičním způsobem života, což jsme mohli vidět cestou do Los LLanos. Hory jsou křižovány stezkami, silničkami mezi poli a je z nich nádherný výhled na zasněžené vrcholky. Mérida leží pouhých 12 km od nejvyšší hory Pico Bolívar. Našli jsme si penzion a zatímco si Filip užíval dospávání, já se vypravila na procházku městem… Rozhlížela jsem se po nějakém obchůdku, nebo po poště, protože jsem měla v úmyslu poslat pár pohlednic , ale – jako ostatně všude – bezvýsledně… Žádné pohledy, žádná pošta.. Našla jsem alespoň internetovou kavárnu a poslala e-mail. Příjemné bylo, když jsem zaslechla češtinu.. Potkala jsem tam kluka a holku, kteří už měli dovolenou ve Venezuele za sebou a mířili domů. Vyměnili jsme si nějaké zkušenosti, dozvěděla jsem se, že Andělské vodopády,nejvyšší na světě, které patřily mezi jeden z našich cílů, jsou úplně bez vody a že vlastně nemá smysl tam jezdit. Dostala jsem ale doporučení, kde si výhodně vyměnit peníze a tak, když se můj společník po poledni vymotal z peřin, zašli jsme do této kanceláře pro nějaké ty Bolívary…

 

Definitivně jsme si potvrdili, že neoficiální kurs je mnohem výhodnější, než ten „ofiko“, když nám Rosa vyměnila všechny dolary, které jsme měli, resp. Nám vyměnila všechni Bolívary, které měla… otevřela šuplík, vytáhla stoh různých bankovek, půlku mi strčila :“na, počítej“ a hodnou chvíli jsme přepočítavali tu hromadu… Obdivuhodně důvěřivá, velmi sympatická, rázná ženská, se kterou jsme si hned padli do oka.. Důrazně, ale s úsměvem opravovala moji španělštinu, což byl, v tomto případě, boj s větrnými mlýny… Nicméně jsme se domluvili na všem, takže nakonec jsme využili toho, že nám nabídla i trek do Los Llanos, který jsme měli v plánu podniknout. Prošli jsme si město, dali si něco dobrého v parádní restauraci s vyhlídkou na hory, zjistili jsme, že nejdelší lanovka na světě, kterou jsme se chtěli svézt nefunguje - repariro, prý máme přijít maňana…smůlička. Druhý den ráno už jsme čekali před cestovkou, Rosa už na nás čekala a seznámila nás s Nataly, která nám měla dělat příští 4 dny průvodkyni… Řidič , už nevím, jak se jmenoval, nacpal všechno do auta a už jsme vyrazili směrem k přírodě.

Los Llanos

Cesta do Los Llanos byla doprovázena četnými zastávkami v různých typech prodejen – od supermarketů až po malé zaprášené stánky u cesty. Součástí takového placeného výletu je totiž doprava (džíp a řidič), průvodce , který by měl něco vědět o tom, co chtějí turisté vidět a vědět, nocleh – v našem případě hamaky na farmě a jídlo, které se nakoupí a někdo ho někde uvaří… Potíž byla v tom, že tam, kde měli mouku, nebyl cukr, pak zase nebyly kuřata, pro zeleninu jsme se stavovali až v horách … Nakonec se nepodařilo sehnat měkký sýr, tak Nataly koupila americký sýr ochucený paprikou v tubě. Každopádně nám zastávky nevadily, protože jsme se věnovali doplňování vlastních zásob – místního rumu a coly – což byla ta levnější položka a cigaret, poměrně drahých, na naše poměry. S ubíhajícím časem se krajina měnila, z hor jsme se dostali přes nádherné úrodné, pak zas džunglí porostlé kopce až na suchou rovinu, kde nebylo nic, jen pár keřů a sem tam větší louže plná kajmanů. Posledních pár kilometrů jsme seděli na střeše džípu, což byla na jednu stranu neskutečná romantika… západ slunce na horizontu, prach a vítr ve vlasech, ale na druhou stranu měl člověk docela v nepohodlí ta místa na těle, která obvykle umisťuje na měkké sedačky, sem tam řidič zapomněl, že nás má nad hlavou, což bylo nepříjemné hlavně, když jsme se blížili k bohatému houští nad cestou… tak jsme pokřikovali „cuidado, CUIDADO“ ..čili pozor a když jsme se pak viděli na fotce, kterou Nataly udělala těsně předtím, než jsme celí ztuhlí slezli na ranči, bylo jasné, že s tou romantikou to nebylo zas tak žhavé…

 

Ranč, na který jsme dorazili, byl jak vystřižený z venezuelské telenovely…. Pracovalo zde několik mužů, kteří se starali o dobytek, udržovali oplocení okolo ranče a žen, které vařily, praly a pečovaly o dům a přilehlé stavby. Žen tu bylo o hodně méně, tak měly nespornou výhodu, že si je muži velmi předcházeli a chovali se k nim moc pěkně a všemožně jim nadbíhali. Smutné je, že vzhledem k velkému nepoměru , zůstává na takových rančích mnoho mužů svobodných, bez šance a naděje si někdy založit rodinu. Jedinou zábavou je jim pak večerní popíjení místního pivka (ale jen velmi střídmě) a v době dovolené pak povyražení ve městě, kde lehce utratí, co na ranči vydělali..

Jeden z takových chlápků , Ramon, pak s námi trávil čas jako průvodce po místní krajině, zdánlivě nudně stereotypní a zejména v období sucha fádní a ne moc barevné, na druhou stranu však plnou neuvěřitelným množstvím ptáků a zvířat. Cestou po řece jsme si málem ukroutili hlavu, jak nám Ramon ukazoval tu kapibaru, tu zas říční želvu, orla, plameňáka, opice (všichni je viděli, jen já ne.. L), kajmany, říční delfíny, leguány, sovy, … Fotila jsem , jako o život, abych alespoň trochu zachytila tu krásu přírody a rozmanitost místní fauny.

Druhý den jsme se vydali na „lov na anakondu“,za úmorného vedra jsme obcházeli a objížděli tůně , rybníčky a bažiny , Ramon po kolena v bahně se snažil nějakou tu anakondu najít, ale ty měly asi polední pauzu, tak se dost dlouho nedařilo. Nakonec bylo jeho úsilí a naše trpělivost korunováno úspěchem a my si z lovu na anakondu odvezli cennou trofej v podobě několika fotek. Dalším bodem programu byl lov dravých ryb – piraní, což se nám – více – méně dařilo… kousek od nás bylo pár kajmanů, sem tam nějaká kapibara motající se pod nohama dobytku, který přežvykoval suchou trávu a opět obrovské množství rozličných druhů, tvarů, barev a velikostí ptactva. Vrátili jsme se na ranč unavení ze všudypřítomného horka , dali si studenou sprchu a vyrazili si na koních na projížďku. Rozhodně romantika na střeše džípu padla do hlubin zapomnění,ve stínu projížďky na koni, na ranči, ve Venezuele, zapadajícího sluce… Romantika silně podpořená zážitkem ze setkání s mravenečníkem, který se nám přimotal do cesty a se svým mládětem na zádech nám pár dlouhých minut dělal (nerad) společnost… Ještě teď cítím ten nádherný pocit, který člověk má, když jen tak je a naplno vnímá tu krásu kolem a nechce, aby to někdy skončilo…

.

Ale výlet do Los Llanos měl také svůj konec a následovalo zase pár dnů cestování, které bylo nezbytné pro přesun do další oblasti našeho zájmu.

A tak dalšího rána, po tom, co jsme se vymotali z hamak, nás řidič džípu s Nataly odvezl do města Mantecay, kde doslova stopli autobus na ulici, nacpali nás do něj i s batohama a my se vydali do města San Fernando, kde nám nebylo doporučeno zůstávat s ohledem na vysokou kriminalitu. A stejně tak , jako každá cesta autobusem měla nějaká svá specifika, tak i tato… Začalo to hned po výjezdu z města, kdy si řidič, za podpory všudypřítomné hlasité hudby v latinskoamerickém rytmu švihl zatáčku velmi zprudka a hned ho zastavil ostrý hvizd jednoho z cestujících… Všichni něco vykřikovali a ukazovali ven… tam, v hlubokém příkopu, se válelo pár zavazadel, která nevydržela řídičův styl jízdy a odstředivou silou byla vymrštěna ven z autobusu… Další zkušenost pro nás jak umisťovat, resp.neumisťovat zavazadla.

Tato cesta ale byla předurčena k získání další, mnohem nepříjemnější zkušenosti. Při přejezdu ze státu APURE do státu BARINAS nás čekala vojenská prohlídka. Vojenské kontroly byly ve Venezuele obvyklé a četné , napříč Venezuelou totiž vede drogová stezka a tak není divu, že už jen tím, že jsme byli cizinci, jsme se setkali s touto nepříjemnou zkušeností. Vojáci, po zuby ozbrojení, zastavili autobus, vytáhli cestující ven a všechny pasažéry postavili do dvou řad – muži zvlášť a ženy zvlášť….. Dnes si uvědomuji, jak to bylo velmi nepříjemné, stát v řadě mezi ostatními ženami, nečinně čekat, co přijde. Nejdříve postavili na stranu dvě mladé ženy, které neměly v pořádku doklady… a pak jsme přišli na řadu my… jediní bílí, cizinci… Když zkontrolovali všechny, nahnali je zpět do autobusu a nás odvedli přes silnici pod jednoduchý přístřešek , kde jsme na umakartový stůl museli vysypat obsah svých příručních zavazadel. Sevřelo se mi hrdlo při představě, že přijdu o foťák, ale ten, naštěstí, vojáka, který mi donekonečna a opakovaně kladl stále stejné otázky, nezajímal… Neustále se ptal odkud jsme, proč jsme přijeli, kdy jsme přijeli, kam jedeme, kdy odjedeme… Dnes mám pocit, že jsem mu byla schopna španělsky naprosto srozumitelně odpovídat, ale on pořád dokola opakoval svoje otázky… Vůbec jsem nevnímala, co řeší druhý voják s Filipem, byla jsem zaujatá jen jednou myšlenkou, jak tomu blbovi (venezuelská armáda promine) vysvětlit, že tu opravdu nepašujeme drogy, aniž bych to slovo vyslovila… Registrovala jsem zvědavé pohledy cestujících z autobusu, jejich hlavy nacpané u malých okének a snahu zachytit, co se pod přístřeškem děje.. Na chvilku jsem zalitovala , že si nemohu tenhle komický výjev vyfotit…. A pak mne napadlo, že mám vytištěnou elektronickou letenku, tak jsem ji vytáhla a polopaticky, krok za krokem, jsem znovu vysvětlovala, kdy jsme přijeli a kdy a jak odlétáme… A pak jsem to řekla… že 25.února odlétáme z Carasu do Lisabonu a to je v Evropě…. „Evropa!! Pero esto es otro continento!!!“, drcnul „Filipův“ voják do toho mého, přitroublého a konečně nastala všeobecná úleva… Evropa je totiž jiný kontinent, to znamená, že nejsme Američani, které tady obecně všichni programově nesnášejí a tak jsme byli propuštěni… Opravdu jsme byli rádi, že na nás autobus celou tu dobu čekal a v tuto chvíli bylo opravdu prima, že nějaká ta půlhodinka zpoždění tady nemá žádný význam…

Zbytek cesty do San Fernanda proběhl v pohodě, cestou jsme ještě viděli několik vojenských kontrol, ale naštěstí, pro tentokrát už jsme asi měli vybráno a tak jsme v poledne dorazili na autobusové nádraží. S odstupem musím uznat, že na nádraží v San Fernandu jsme si už počínali jako profíci, zaměřili jsme na prvního vyvolávače, který vykřikoval Puerto Ayacucho, koupili lístky, umístili batohy na volná místa hned za řidiče, šli jsme obstarat nějaké nákupy a hygienu a do hodinky autobus vyrazil.

Ačkoli autobus urazil poměrně dlouhou vzdálenost, nebyl vybaven klimatizací..výměnu vzduchu zajišťoval průvan, stále otevřené dveře a okna… Kdybych si měla vybrat, opravdu bych volila průvan před mrazákem. Při čekání na odjezd jsem si krátila chvíli pozorováním palubní desky a ovládacích prvků tohoto stroje, který jistě pamatoval polovinu minulého století.

Řidič byl sympaťák a to se ukázalo i během cesty, když se mi totiž udělalo špatně, neignoroval mne, ale dal mi nějaké prášky, které jsem s neuvěřitelnou důvěrou požila (nedivte se, myslela jsem, že umírám), a které mi nezabraly, pak mi dokonce zastavil uprostřed pouště u budky, která se tvářila jako záchod a pak se několikrát zeptal, jestli je mi líp… A lépe mi bylo zrovna když jsme dorazili k Rio Orinoku, slunce zapadalo nad Columbií, která byla co by kamenem dohodil a my čekali ve frontě na trajekt přes řeku….

Puerto Ayacucho

Puerto Ayacucho je město ležící na břehu Ria Orinoka… obrovské, krásné řeky, která protéká napříč Venezuelou .. Zvláštností je, že na celé délce řeky jsou pouhé 2 mosty, z nichž jeden jsme měli možnost vidět v Ciudad Bolívaru. Tato zastávka byla pro nás další přestupní stanicí, tak jsme po příjezdu chytili taxík, což nebylo tak úplně jednoduché, zdálo se totiž, že nás taxíkáři ignorují… Ale člověk nesmí být ve Venezuele vztahovačný, oni prostě mají jiný rytmus a třeba jiný směr, tak proč by něco měnili… Nakonec jeden sympaťák zastavil a za 6 Bl nás zavezl do posady Residencia Río Siapa, kterou jsme si vybrali na Lonely Planet . Čekal nás tady další z řady podobných pokojů v ceně 70 Bl za noc… Trošku mne rozmrzelo, když jsem z vysoka dosedla na postel, že se mi péro z matrace zapíchlo do zadku a k ránu jsem byla poštípaná od nějakých breberek, ale to byla jen drobná epizodka, která neměla žádné následky na psychice, ani na zdraví. Dorazili jsme večer, tak už jsme se nikam nevydávali a prohlídku města a okolí jsme nechali na druhý den…času bylo dost, protože další autobus do Ciudad Bilívar nám odjížděl asi v 8 navečer…. Ráno jsme zaplatili nějakých 20 Bl za to, že jsme si mohli nechat bágly na recepci v posadě, což mi přišlo dost drahé a byla jsem chvilku vzteklá, že jsem se nepustila do smlouvání, ale horko k zalknutí mne přivedlo na jiné myšlenky, Filipa ostatně taky, takže jsme se vydali courat po městě, v naivní představě, že si koupíme někde nějaké pivko pro pána a panička že si zaleze někam do internetové kavárny a písne domů pár vět… Jenže tahle příjemná představa se změnila během několika desítek minut ve zbožné přání, žízeň rostla, počet prošlých ulic a obchodů, kaváren a bufetů taky, ale všude znělo „no tienen cervesa“ , „nunca cervesa“ (nemáme pivo, žádné pivo)..“cerrado“ (zavřeno) a tak jsem pochopila, že žádný mejlík zase nebude, pohled taky ne, protože pošta nebyla na žádné z těch desítek ulic k vidění ..Ale Filip se nevzdával a neustále vbíhal z obchodu do obchodu a hledal mrazící boxy s pivkem… ty ale zely prázdnotou … Nakonec úplně zapomněl, že tam není sám a zmizel mi někde v davu, když jsem si zrovna kupovala v nějaké drogerii-lékárně šampón … Vyšla jsem na ulici a Filip nikde… Paráda, říkala jsem si, kde ho tady v tom chaosu a mumraji budu hledat, no, v nejhorším se vrátím k báglům a tam se snad sejdeme… Ale čekalo mne překvapení. Zdánlivě nevšímaví domorodci, kteří dělali, že jsme pro ně vzduch a obvykle rychle uhýbaly pohledy, když jsme se na ně podívali, tak tihle lidé mi pomohli najít Filipa… Jak jsem se tak bezradně rozhlížela , všimla jsem si, že mi nějaká paní ukazuje směr na konec ulice… Usmála jsem se na ni a vydala se po směru.. Cestou mi ještě několik lidí – většinou stánkařů, kterých bylo všude plno, ukázalo směr.. nakonec se na mne zazubil nějaký černoch a mávnul směrem dovnitř obchodu, kde skutečně stál Filip s výrazem zbitého psa před prázdným boxem na chlazené pivo… Vůbec si nevšiml, že už minimálně půl hodiny je se svou touhou koupit pivo sám… Adrenalín stoupal se stupni na teploměru a s počtem marně vyslovených otázek, zda mají pivo… Nakonec jsme dorazili až na kraj města, kam si jezdili indiáni z okolí pro zásoby, ráz ulice i obchodů se změnil.. Vysvobození přišlo v podobě nějakého Evropana, snad Němce, který zde žil už tak dlouho, že skoro splynul s davem a ten nám řekl (tedy mě už to bylo dávno jasné, ale Filip to nějak nechtěl přijmout) , že opravdu pivo neseženeme, protože Venezuelu čekají volby a to je provázeno zavřenými bary a restauracemi a v obchodech, prostě nikde, se nesežene žádný alkohol…

Teď už jsme se v klidu mohli vydat k Rio Orinoku, cestou jsme si dali malou svačinku a kafčo.. Chvilku jsme koukali na místní fotbalový zápas, obdivovali jsme se místním borcům, jak zvládají v tom horku běhat po prašném hřišti za povzbuzování místních fanoušků . U řeky nás odchytli rybáři, kteří zrovna nakládali zásoby potravin do loďky, jestli se nechceme svézt za pár bolívarů po řece… proč ne, tak jsme naskočili a nechali se vozit sem tam až jsme nakonec přistáli na protějším břehu, ať prý jdeme na kafe… No jo, ale tohle už je Columbie, ne?? No, to prý nevadí, ať jdeme… Tedy, pocity, že ilegálně vstupujeme do Columbie nebyly nic moc, ale co se dalo dělat, tak jsme vystoupili na břehu.Najednou přiběhla parta dětí, naházela na záda balíky potravin a celkem svižně s nimi vyběhla na kopeček. Pozorovala jsem asi desetiletého klučíka, jak vláčí 20 kg rýže a vzpomněla si na děti u nás… nejen, že by takový náklad nejspíš ani neuzdvihly, ale každopádně by se to neobešlo bez vymlouvání se a pindání… No, jiný kraj, jiný mrav. Lepší kafe jsme ještě nepili, bylo to silné presso, kapka mléka, amoc dobré. Hned bylo kolem nás plno, všichni chtěli vědět, odkud jsme a co tu děláme, úplně, ale úpně jiný přístup než o pár stovek metrů přes řeku… Srdečnost, vstřícnost, neskrývaný zájem, …. Že by ta představa o drogách v Columbii byla pravdivá??

Nakonec nás rybáři zase odvezli na venezuelskou stranu a my se vydali něco pojíst do místní jídelny, nevábná, lež výživná polévka a něco k tomu … Stačila jedna porce pro oba a už jsme se vydali pro bágly a rozhodli se, že dojdeme na meziměstský terminál pěšky, nepřipadalo nám to daleko… Nicméně bez ohledu na počet kilometrů (psali, že 6) jsme se trmáceli v horku a prachu podél silnice hodinu a půl. Po cestě jsem si vyfotila kluka s anakondou okolo krku.. Nejdříve se nechtěl fotit, ale pak povolil..Povídal, že ji má už 2 roky a že je to jeho mazlíček.. No, dámy, jen si to představte!!!

 

Těšila jsem se, jak ze sebe smyju ten prach a pot, ale to by bylo, abych nemusela znovu proniknout do skrytých zákoutí své osoby : na nádraží netekla voda!! Hygiena je často kladená otázka, jak se to zvládá.. no, člověk zhýčkaný civilizačními vymoženostmi, který nemusí řešit, jestli si dá sprchu jednou za týden, nebo 2 x denně se pochopitelně, tak jako já nyní, ocitne před otázkou, co s tím??? Představa, že upocená lezu do autobusu, který se bude podobat, jako všechny podobné spoje předtím, mrazícímu boxu a že vydržím celou noc až do rána byla nemožná.. Tak jsem vlezla na místní toalety, vzala 2 3litrové nádoby, naplnila je vodou ze sudu, všechno jsem ze sebe shodila, smyla celodenní nánosy a cítila jsem se jako znovuzrozená… Podotýkám, že voda v sudu byla naštěstí křišťově průzračná…

Ciudad Bolívar

V devět večer autobus vyrazil a v půl osmé ráno jsme dorazili do Ciudad Bolívaru ….

Na autobusovém nádraží jsme hned narazili na takovou malou budku , kde byla sympatická kamenná cestovka. V klidu jsme si vybrali trek po řece do džungle, na který jsme se doposud těšili. Sympaťák Carlos Laudo z cestovky plynně hovořil anglicky, zajistil nám i odvoz do hotelu na nábřeží Ria Orinoka s výhledem na jeden z 2 mostů …Tento se jmenoval Puente de Angostura, dlouhý 2140 m a do roku 2006 to byl jediný most přes Rio Orinoko. Druhý most je vCd.Quaiana. Domluvili jsme se, že pro nás někoho pošle v půl osmé ráno, tak ať čekáme před hotelem. Filip si od něj vymínil slib, že po cestě na Rio Cauru nám zastaví, aby si mohl koupit pivo… Ubytovali jsme se v Hotelu Coloniál, který jako by opravdu připomínal koloniální časy, široké mramorové schodiště, obrovské stropy, všechno poněkud pošmourné a zašedlé … Ale, nutno podotknout, toto byl jediný hotel, který měl opravdová skleněná okna (i když se nedala otevřít) a výhled na řeku a most byl přímo úchvatný. A za 75,- Bl úplně parádní (tedy, šváby byli i tady.. ).

 

Po krátké rekonvalescenci z celonoční cesty jsme se vydali na obhlídku města, které bylo opravdu krásné.. Dnes se konaly ony volby, bylo 15.2. a opravdu byla cítit napjatá atmosféra… Pochopitelně, že dnes tu bylo vše zavřené, jako v Pt.Ayacuchu, ale nic moc jsme nepotřebovali, na jídlo jsme si vzpomněli, až přišel hlad. Jako v každém městě, které jsme navštívili, i tady byla Plaza de Simon Bolívar… Zde si místní krásky vyhlédly Filipa a zasypaly ho bezpočtem otázek a nedaly jinak, než se se s ním vyfotí… Jedna z nich by ráda i do náruče, ale Filip se statečně ubránil a já z toho měla prču, protože vím, jak „rád“ se Filip fotí… Tady někde jsem při focení kostela odložila svůj jediný španělsko český slovník a od této doby jsem si musela poradit bez něj…

Nebyla to jediná ztráta, kterou jsme v Cd.Bolívaru utrpěli. Vyhledali jsme bankomat, protože jsme potřebovali doplatit fakturu za trek na Rio Cauru. Na rohu ulice, kde byl náš hotel , jsme se postavili k bankomatu a začali opět hrát tu hru na dej – nedám, dáš ? túdle nudle - nedostaneš…. Tuhle zkušenost už jsme několikrát udělali a nakonec nás museli naučit v bance – poprvé to bylo v Maracay, jak na to, aby nám ten zatracený stroj vydal pár bolívarů. To prostě přijdete k bankomatu s Visa kartou a myslíte si, že vložíte kartu, zadáte že chcete výběr, dáte PIN a vyskočí korunky… tak takhle to tedy nefunguje!!! Tedy funguje, někde, u nás třeba, ale rozhodně ne ve Venezuele. Tam se totiž výběr z bankomatu podobá počítačové hře, která má 10 levelů. Postup do dalšího kola zajistí pouze velmi rychlá reakce (říkali nám, že musíme muy muy rápido) na požadavky, které se objeví na obrazovce. Ale pozor, když nestihnete rychle reagovat a vrátíte se do dosažené úrovně, překvapí Vás, že text se změnil z angličtiny do španělštiny, například, nebo že místo předchozích posledních 3 čísel z vašeho cestovního pasu máte zadat první 3 čísla,a podobně… Než zareagujete na změnu, než si přeložíte, co to zase chtějí, hodí vás to na začátek a tak se z výběru z automatu během pár minut stane velmi nepříjemná adrenalinová záležitost doplněná povědomím o tom, že v pondělí rozhodně nemá smysl k bankomatům chodit, protože po ránu u nich stojí celé město,finančně vyčerpané po víkendu a po obědě už jsou prázdné a prostě v nich nejsou prachy…

No tak tuhle hru jsme si zahráli i v Cd.Bolívaru, tam na rohu a když jsme odešli s 3 tisícovkami bolívarů, netušili jsme, že někdo zrovna začíná ruinovat naše konta…. V klidu jsme druhý den odjeli na trek a až po návratu do civilizace jsme zjistili, že se nám někdo snažil udělat z této dovolené tu nejdražší v životě…. Tohle jsme ale v tuto chvíli neřešili. Zašli jsme do místní botanické zahrady, kde jsme se povalovali , jako plno místních v nádherném prostředí a kochali se krásou místní flóry…

 

Dnes byl tedy ten den D, ve volbách vyhrály návrhy Huga Chávese 54 % SI/ 46 % NO, takže těsně…a večer začalo celé město a celá Venezuela oslavovat … Nad náměstím Simóna Bolívara byl krásný ohňostroj a my dokonce objevili jeden pouliční stánek, kde se dal koupit mega burger… Všechny ostatní obchody a hospody však zůstaly zavřené… (tedy a to jsme nepochopili, kromě nesčetných prodejen s obuví a nábytkem… prostě boty a postel si tu koupíte za každé situace!!)

Cesta na Rio Cauru

 

Druhý den ráno jsme čekali u hotelu, jak nám Carlos řekl, na někoho, kdo nás odveze… přidali se k nám 2 Švýcaři, kteří jeli také… klasická „maňana, maňana“ situace, půlhoďka sem – tam – a už tu byl Carlos s ujištěním, že pro nás opravdu někdo přijede… a opravdu, za čas někdo přijel a odvezl nás na letiště, kde se k nám přidali nějací Francouzi a zase jsme čekali a čekali …Jak jsme tak zevlovali a čekali , tak se jeden z Francouzů, starý pán, jen tak mimochodem zmínil , že létají s paní (sochařka) po jižní Americe , na letišti je někdo vyzvedne, někam zaveze, něco ukáže a zas letětí dál… taky způsob cestování, budu o tom uvažovat, jen nevím, jestli zaměstnavatel pochopí, že na tohle člověk prostě musí mít nějaké příjmy!!! Pán byl starý francouzský komunista, což ho předurčovalo k nekonečným diskuzím o bohu, který byl tady, ve Venezuele všudypřítomný navzdory formě státního zřízení… Podivuhodná symbióza komunismu a víry v boha byla vidět na každém kroku, ale evidentně nikomu nepřekážela. „Zajímavé“, povídal pan komunista, „že tady v té jižní Americe pořád čekáme“. A znovu jsme se dočkali, přijel mikrobus a vezl nás - 8 turistů , francouzsky hovořícího průvodce, kuchařku se 2 dětmi a štěnětem směrem k nejkrásnějším zážitkům, k džungli, k přírodě, k indiánům,

Po asi 240 km , které byly proloženy četnými zastávkami , které měly Filipovi umožnit nákup piva, což bylo opravdu složité, protože to pivo prostě dnes, den po volbách ještě nikde neměli jsme dorazili k Las Trincheras, což byla poslední vesnice, kam vedla cesta… Nutno podotknout, že cestou jsme také zastavili u příjemného motelu na jídlo a k velké úlevě jak Filipa, tak i všech ostatních, zrovna dovezli plechovkáče, takže když se dostal pivní mok do oběhu, od té doby už byl klid a pokoj … Odsud už jsme pak pokračovali po Rio Cauře , rozděleni do 2 lodí vydlabaných z jednoho kusu stromu, který nevím, jak se jmenoval, opatřených motory. Na břehu řeky nás zavalilo hejno motýlů, většinou žlutých a jak tak poletovali, vzpomněla jsem si na únor v Kladně a bylo mi moc fajn…

 

Nevím, jestli dokážu slovy popsat všechny pocity, které mne zavalily, tu krásu kolem, nádheru všech barev a zvuků, vše tak blízko a daleko zároveň… No, abych se při těch vzpomínkách nerozplakala, vrátím se k materiálnímu popisu cesty – 2 dny na lodi, sem tam přestávka na jídlo, které nám připravovala indiánka , která s námi jela a mimochodem bylo výborné.. První noc jsme spali v džungli, hamaky zavěšené pod střechou, opatřené moskytiérami… což bylo prima, protože tam běhali pavouci, takoví ti velcí a chlupatí a také tam parádně a mohutně pršelo, což bylo neskutečně romantické a teď , s odstupem, mám takový pocit, že mi to vůbec nevadilo… Déšť za přítomnosti skoro 100% vlhkosti nás provázel celou cestu. V jednu chvíli bylo krásně a za vteřinu metr před lodí pršelo tak silně, že jsme měli pocit, že se tam nahoře někdo baví tím, že nám lije kýble vody na hlavu… Poprvé jsme si ani nestačili vybalit pláštěnky, po té první zkušenosti jsme je už vždy měli po ruce. Mokré věci neměly vůbec šanci uschnout, hlavně pokud byly bavlněné.. Ještě že jsem si nechala před cestou poradit a vybavila se spec. prádlem, které se do těchto podmínek výborně hodí… A pak jsem odkoukala od indiánů jejich způsob sušení prádla – to se hodí na horký kámen a za chvíli je suché. Náš francouzský přítel zmoknul v džínách a ty mu za celý týden neuschnuly… Nu, komu není rady, tomu není pomoci…

Druhý den jsme odpoledne dojeli na místo, které se podobalo ráji na zemi. Písčitá pláž, nádherné budovy, absolutní klid, na řece, která už nebyla dál sjízdná vodopády a peřeje…. Zde jsme strávili další 2 noci.

 

Naštěstí se k nám v Las Trincheras přidal Junior, průvodce, který byl synem brazilské indiánky a anglického inženýra , který přijel do Brazílie stavět přehradu, zamiloval se, udělal indiánce 7 dětí… šikovnej inženýr.. Junior byl opravdu odborník na přírodu, trpělivě nám všechno vysvětloval, věděl všechno o každé rostlině, o každém mravenci, … Celodenní výlet do džungle s ním, který jsme absolvovali jen my dva s rukama ze Švýcarska, byl opravdovým zážitkem.

Smůla byla, že jsem si při tomto výletu hned zpočátku vyhodila koleno, ale raději jsem to nikomu neřekla, protože by mne určitě poslali zpátky a to bych tedy nechtěla… takže jsem se hrdinně vydrápala až na vrchol džungle, kam jsme stoupali asi 4 hodiny a odměnou nám všem byly nádherné vodopády, pod kterými jsme se pak parádně vykoupali…

 

Po cestě džunglí jsme sem tam potkávali indiány, kteří nosili obrovské náklady od dolní řeky k té horní, kolikrát mne napadlo, že náklad musel vážit víc, než nosič sám… Spoustu kytiček a rostlinek jsem si vyfotila a zapsala si , k čemu jsou dobré, např.jedna je plná minerálů, druhá zas obsahuje hodně vody, žvýkali jsme listy, při kterých nám znecitlivěla pusa – tu používají indiáni, když potřebují vytrhnout zub, pomazala jsem si škrábanec šťávou z kaktusu a za chvilku ta ranka vypadala jako po týdnu hojení a podobně… Totožné to bylo s faunou; na mžik jsme zahlédli oposuna, opice ve větvích, papoušky , pavouky, jedovatou housenku , mravence, který je 2,5 cm velký a díky útočné strategii dokáže se svými kolegy zaútočit a sežrat zvíře, prý i člověka. Myslela jsem, že tady teď popíšu všechny zajímavosti o kytičkách, rostlinách, zvířatech, ptácích… prostě o všem, ale nejde to… Bylo toho moc, všechno náramně zajímavé a poutavé, … Ale všechny tyto zajímavosti nejsou nic proti pocitům, které jsem měla, ty jsou nezapomenutelné , navždy a těžko se popisují…

Cestou zpátky mi začalo koleno pěkně otékat a bolet, tak mi Junior udělal berli z nějaké palmy. Potkali jsme vojáky, kteří měli základnu uprostřed džungle , drogové stezky asi vedou i tudy… Jeden z nich chtěl po mě cigaretu, ale řekla jsem mu, že nemám.. Když jsem poodešla, tak vystřelil do skály nade mnou… Podobný zážitek měla i Florence(mimochodem – učtelka francouzštiny na univerzitě v Paříži, se kterou jsem celou dobu parádně a živě komunikovala rusky) z druhé skupiny…

 

Při cestě po řece jsme se stavovali v indiánských vesnicích, které byly kousek od břehu. Některé byly malé, čítaly tak 5-6 rodin, jiné zas byly poměrně rozsáhlé a civilizovanější. Byly to 2 kmeny „SANEMA“ a „YECUÁNA“. Tyto 2 kmeny se prý mezi sebou zásadně nestýkaly a nemíchaly.. Tohle je opravdový socialismus, říkal o nich Junior. Ti lidé jsou absolutně šťastní. K životu jim stačí opravdu málo, nic nepotřebují, jídlo si lehce opatří, chytají ryby, jí, co džungle vydá… Když není co jíst a lovit, seberou se a založí vesnici jinde… To se týkalo hlavně toho méně civilizovaného kmenu, který se také odlišoval typem staveb a způsobem bydlení. Tady stačila střecha nad hlavou, pár sítí a bylo to.

Druhý typ vesnic se na první pohled poznal podle staveb, každá rodina už měla 2 „domečky“, jeden otevřený, jen se střechou, kde se vařilo , jedlo a ta druhá stavba již byla obezděná, tam měla rodina soukromí na spánek. Indiáni pořádají sportovní hry, vždy jen pro členy svého kmenu, na kterých se hraje volejbal a fotbal, pak mají „diskotéku“, na které se tančí a pije maniokové pivo (velmi slabé, asi 2,5% alkoholu, ale to prý stačí) a pak si vyměňují genetické informace. Nezřídka tak má jeden mužský příslušník rodu rodinu v několika vesnicích, tyto rodiny pak objíždí, ale hlavní péče a starost o děti je na ženě. Nějak si s tím prý nedělají těžkou hlavu… Práce na poli s maniokem, rybolov, nebo výpravy do džungle za účelem nabytí nějaké té potravy pro rodinu, to pro ně není práce.. to je samozřejmost, denní rutina… Práce je, když potřebují nějaký nadstandard, např. hodinky a to musí na lodi do města, kde několik dnů pracují, dostanou peníze a za to si koupí, co potřebují… Když jsme tak jednou večer seděli na pláži v našem ráji na konci Rio Caury, přišli za námi 3 indiáni, kteří tam čekali do rána na loď, která jela do města a povídali si s námi. Hlavně je zajímalo, odkud jsme a jak žijeme my… Jeden z nich mluvil španělsky, ten druhý trochu a ten třetí vůbec ne… Takže jsme si prima rozuměli a když ne, tak jsme malovali do písku… Úžasné setkání, upřímné a příjemné. Nad hlavami nám svítily tisíce hvězd, nebe bylo vysoko a hvězdy velmi blízko… Tohle se dá vidět jen v lůně přírody, daleko od civilizace… Tedy, alespoň já to tak vnímám

 

Setkání s indiánskými dětmi, které byly štěstím bez sebe, když jsem jim ukázala , jak vypadají na fotce a pak se se mnou nechaly vyfotit, tak tohle mne opravdu vzalo za srdce… Dodnes cítím jejich ušmudlané ručičky, jak mne pocapkávaly po zádech a po hlavě….

Cesta zpátky trvala zase dva dny, opět spojená s návštěvami indiánů a kratšími procházkami po džungli kolem řeky. Spali jsme na stejném místě, jako při cestě sem a v noci, když jsem se chtě nechtě musela vyhrabat z hamaky a šla kousek dál vyhledat místo, kam i král chodí pěšky, tak v tuhle chvíli jsem si naplno užila nočních zvuků džungle, neproniknutelnou tmu plnou neznámých děsivých zvuků, kdy se zdálo, že mi srdce bije tak nahlas, že to snad celá džungle musí slyšet…. Ráno jsem si pak za východu slunce, když ještě všichni spali, dala exkluzivní koupel v řece tak čisté, že se to nedá vypovědět…..

V Las Trincheras jsme s bágly vystoupili z lodi, rozloučili se s Juniorem, který odfrčel v nějaké dodávce a prý ať čekáme, že pro nás někdo přijede…. A tak jsme čekali, posedávali mezi slepičinci, čekali…. Pak odjeli naši přátelé z Francie prvním autem a my s klukama ze Švýcarska zase čekali… V jednom z domů v okolí jsem sehnala pivko, vodu neměli a my už měli v té výhni docela žízeň a když jsem přicházela k našemu stanovišti, už tam byl ofroad s řidičem, který nás odvezl zpátky do Cd.Bolívaru. Po cestě nás zastavila vojenská hlídka, řidič se snažil vysvětlit, že jsme jen turisti, ale voják vyzval kluky, aby vzali svoje bágly a odnesli je do přístěnku u cesty… Vzpomínka na minulou zkušenost mne zvedla ze sedadla a šla jsem to si to s tím vojákem vyřídit. Vyslechnul mne, zavelel pánům kolegům , aby zas odnesli bágly do auta a popřál nám šťastnou cestu… Filip mi pak povídal , že tedy neví, co jsem mu řekla, ale že to evidentně zabralo….Zdálo se mi, že i náš řidič chvilku kroutil hlavou… Taky nevím, ale nejspíš to bylo tónem, na který ten vojáček slyšel.. No, chovají se jako machos, ale ženská by je umlátila papírovou čepicí… J

Noc v Cd.Bolívaru jsme strávili zas ve stejném hotelu, domluvili se s klukama, že míříme také k moři do Puerto la Cruz, a že ráno pojedeme na autobusové nádraží taxíkem společně… Trošku už jsem začala pociťovat , že dovolená začíná končit a do reality mne i Filipa vrátily do reality sms-ky z Čech o tom, že nám někdo vybrakoval konta, o desítkách pokusů o výběry atd…. Takže telefony do banky, zablokování karet a snaha hodit to za hlavu, protože se opravdu nic jiného, než to nechat na doma, dělat nedalo…. Já tedy jsem si tím rozhodně nechtěla zkazit dovolenou, i když častka, o kterou byl okrouhán můj účet byla pro mne nemalá… Ale co naděláte,pár týdnů před naší cestou byl podobný problém v Kladně, kde bylo odhaleno asi 5 bankomatů s kopírkami karet… Nu, někomu se to stane doma, někomu zas ve Venezuele….

Druhý den ráno jsme se ve čtyřech vydali na cestu na autobusové nádraží. U hotelu jsme chytli taxika, tedy takovou plechovku na 4 kolech… interíér toho zařízení jsem si vyfotila, protože to byl div, že to drželo pohromadě.. Zdálo se mi, že cesta byla poměrně nebezpečná, pravděpodobně ta věc moc nebrzdila, ale na nádraží nás dovezla, a to bylo hlavní. Vzhledem k tomu, že jsem na tom byla asi nejlépe se španělštinou, vrhla jsem se na vyvolávače, který vykřikoval „ Puerto la Cruz“s pánským zbytkem skupiny v zádech…. Pán se mohl potrhat smíchy , prý „la chefa“ (šéfka) ukazoval na mne a evidentně se bavil. Autobus měl jet v 8, ukázali nám, že je to ten bílý s modrými obláčky, co stojí támhle a pak bude odjíždět odtamtud a tam si máme dřepnout a čekat… Bylo asi 7. Tak jsme tak posedávali na batozích sem tam se prošli, koukni do nějakého stánku a zase posedávali a jak se blížila osmá hodina, začali jsme hypnotizovat autobus, aby se už konečně pohnul a přijel a my mohli nasednout, protože zastávka se začala povážlivě naplňovat lidmi, kteří jeli evidentně k moři, plno igelitek, slunečníků, dětí s už nafouknutými kruhy na plavání a pochopitelně se to neobešlo bez velkého hluku. Autobus nic, nehnutě stál na svém místě .. Najednou na mne kluci švýcarští začali pokoukávat.. nojo, pochopila jsem, když jsem ta „la šéfa“ a mám ten společný lístek, tak bych mohla něco zjistit. V tom se autobus s obláčky pohnul a popojel asi 20 metrů… a .. nic. Bylo 8.15 a já se zvedla a šla tedy zjistit, co se děje… Namířila jsem si to k autobusu a za mnou velká skupina místních ověšených plážovými proprietami… hm.. to jsem nevěděla, že jsem vedoucí celého zájezdu… Zabouchala jsem na dveře autobusu, ty se hned otevřely a zevnitř se na mne zazubil řidič s konduktérem.. Dobrý den, povídám, jede ten bus do Pt.la Crus? Jo jo, jede. Prima a ze které zastávky? No, tam z té, kde jste stála… Prima a kdy jede ? Řidič zakabonil čelo, kouknul na hodinky, ne kterých bylo tak 8.19 a povídá : no v osm přece!!! S úlevou jsem udělala čelem vzad, skupině místních, kterou jsem měla v zádech jsem ukázala, ať běží zpátky na původní zastávku a svým kolegům řekla ať jsou v klidu, že autobus pojede….

Puerto la Cruz – Santa Fe

V Pt.la Cruz jsme se rozloučili s klukama a zase sami dva se rozběhli do města, koupili nějaké nezbytnosti a vydali se hledat zastávku do St Fé.. Nic takového tam nebylo, jen prostě místo „TAM“ na ulici, kde stálo pár lidí.. Když jsem se ptala, kdy jede autobus, říkali že každou chvilku.. no jo, už jsme byli zvyklí… Ale už nás čekalo jen pár posledních dnů, které jsme chtěli strávit v klidu u moře, Karibik, slunce, pláže…. St.Fé je menší rybářská osada, našli jsme si tam moc prima bydlení hned u moře, kde jsme strávili 3 dny. Zrovna končila fiesta, tak na pláži se konala volba MISS LA PLAYA. Trošku jsme byli omezení nedostatkem financí, zbytek peněz jsme rozpočítali na ubytování, letištní taxu, cestu autobusem do Caracasu… Ale energetické tyčinky od kamarádky Ivy, které mi doslova vnutila na letišti v Praze nás zachránily od jisté smrti hlady… Pak si Filip vzpomněl, že má ještě jednu kartu, tak zajel do města, že vybere z bankomatu… ale neuvědomil si, že bylo zrovna pondělí a tak se nasupeně (a to dost) vrátil s nepořízenou… Ještě že jsem tu marnou cestu do města a zpět neabsolvovala s ním, věnovala jsem se focení a koupání a rozptylovaly mne místní děti a slečínky, které se mne na střechu penzionu, kde jsem často vysedávala, přišly vyptávat, co jsem zač…

Zašli jsme si daleko za vesnici na útesy, sbírali korály (ty velké a nejkrásnější jsem musela vyhodit L ), navlékaly je na liány, aby vypadaly jako korále… Místní děti se po nás opičily, evidentně je naše zábava také strhla….

 

St.Fé mělo své kouzlo, i když to byla spíše rybářská oáza, od brzského rána jsem ze střechy pozorovala rybáře, kteří vyjížděli na moře a za svítání se vracely s úlovkem. Bylo tu krásně …

Ale byla tu, pár metrů od této romantiky i zákoutí jiného druhu …. Tuto fotku vkládám, protože ten rozdíl byl paradoxní až komický…

Den před odletem jsme se přesunuli zpět do Pt.la Cruz, že zde strávíme poslední noc ve Venezuele…

A byli jsme královsky odměněni, jednak se nám podařilo z bankomatu vymámit nějaké ty bolívary, takže po pár dnech zas bylo teplé jídlo a nějaké to pitíčko a hlavně : tento den totiž bylo zakončení fiesty, karneval…. Celé město se na tuto slávu evidentně připravovalo, od odpoledne jsme potkávali rodinky s dětmi v kostýmech a po setmění…. Karnevalový rej, muzika, bubny, zářivé kostýmy …. Prostě nádhera… Zapomněla jsem, že si mám dávat pozor na foťák a pokoušela se zachytit něco z té krásy…..

Vůbec jsem nespala, možná vzrušením z toho karnevalového reje, možná za to mohla cestovní horečka, kterou, a to nepopírám, trpím… Byla to poslední noc ve Venezuele a poslední, co jsme té noci viděli byl nádherný ohňostroj…

 

Ráno jsme se vypravili na autobusák, koupili lístky do Caracasu (pochopitelně, že to zas nebylo jen tak, ale to už bych se poněkolikáté opakovala) a těšili jsme se, že před odletem v Caracasu ještě stihneme muzeum plné malířských skvostů. Kdepak, nic takového se nekonalo a díky nějakému zvláštnímu řízení osudu jsme byli rádi, že jsme do hlavního města dorazili jen tak tak, abychom stopli taxík, který nás přes celé město odvezl na asi 35 km vzdálené letiště…. Nu, bylo to opravdu tak korát… ještě že ten autobus měl asi jen 3 hodiny zpoždění (hoďka zpoždění na 100 km.. to ujde)¨

 

Letadlo, Lisabon (zde Filip přišel při kontrole o svou švýcarskou rybičku, což byla vážná ztráta, při které jsme kroutili hlavami, jak to, že v Caracasu na ten zapadlý nožík na dně příručního batohu nepřišli), Praha ….

Vyšli jsme ven z letištní haly a první vjem byla hrozná zima a …. Ohromné ticho!!!!! Vážně, máme tu opravdu ticho!!!

P.S.: zneužití bankovních karet jsme u našich bank reklamovali a celá částka nám byla vrácena…. Letos si ale pro jistotu zašijeme do kalhot hotovost ;-), kdo ví, jak je to s bankomaty v Peru….

2010-2

8

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< leden / 2024 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 80887
Měsíc: 1693
Den: 53