KANTON

Další cesta vedla do Kantonu, kde jsme měli v plánu navštívit veletrh porcelánu. Nasedli jsme do letadla, které vypadalo poměrně slušně, ale jak se ukázalo hned po několika minutách letu, moje zdání mne opět zklamalo. Na levé straně letadla se ozval ohromný řev motorů a neustal po celou dobu letu. Křídlo vypadalo, jako by mělo každou chvíli upadnout a vůbec – byl to můj nejhorší zážitek z letu. Opravdu se mi ulevilo, když jsme „po čínském způsobu“ přistáli v Kantonu = v Guangzhou .Přistávali jsme mezi obrovskými budovami a skoro doslova jsme se mohli dívat z letadla do oken mrakodrapů.

V letadle jsme objevili magazín o městě s mapou, na které byl WHITE SWAN HOTEL, kde jsme měli strávit 3 noci. Moc se nám to pak hodilo při komunikaci s taxikářem – stačilo ukázat a jeli jsme. Naši kolegové to měli horší, neboť neměli mapu a jejich taxikář neuměl anglicky. To je pak v Číně velká potíž …. Ale nakonec vše dobře dopadlo a sešli jsme se v krásném, obrovském hotelu umístěném na historickém ostrově Shamian, kde se kdysi usídlili první západní obchodníci .Hotel se nachází mezi banyánskými zahradami přehlížejícími známou Perlovou řeku (Pearl Rivar).

První den jsme si dopřáli zasloužený odpočinek a promenádovali se jen po hotelu. V přízemí je obrovský komplex plný luxusních butiků, obchodů se starožitostmi, suvenýry, obrovskými předměty ze slonoviny. Dá se tu pořídit prostě vše, co by takový normální hotelový host mohl potřebovat. Několik prvních pater je přeplněno různými restauracemi, kavárnami a bufety. Udělali jsme si to potěšení a navštívili francouzskou restauraci (po týdnu čistě čínské kuchyně ani nebylo divu) a dali jsme si samé vybrané speciality. K jídlu nám atmosféru romantického večera při svíčkách podbarvovala živá hudba – housle a klavír. Z okna restaurace byl krásný panoramatický pohled na osvětlenou řeku a noční město - prostě pohoda… Jen při servírování vína nastal trošku zmatek, jinak bylo všechno dokonalé.

Druhý den ráno jsme nasedli do taxíku, ukázali taxíkáři vstupenku na veletrh a už jsme splynuli s obrovskou řekou automobilů, která se valila celým městem v pěti proudech v obou směrech. Zaznamenali jsme rozdíl ve stylu jízdy – oproti střední Číně se tu vůbec netroubilo, jezdilo tu tisíce mopedů a kol – ta jela ve speciálním pruhu. Zdálo se, že řidiči jsou tu ohleduplní a že zde nedochází ke kolizím (vzhledem k obrovskému počtu účastníků provozu).

Na veletrhu se to hemžilo různými typy lidí od Američanů po Indy a už jsme neměli ten pocit, že jsme exoti, i když naprostá převaha východních národností tu byla jasná. Vystáli jsme si frontu na registraci, obdrželi průkazky ke vstupu, které jsou platné 2 roky (jasná výzva – pojedeme sem zase za rok!?). Veletrh jsme opouštěli až za tmy, unavení a uchození, tašky plné vzorků. Celý den jsem se bavila fotografováním porcelánu a pozorováním toho hemžení . Nafotili jsme desítky vzorků a myslím, že několika výrobky bude brzo obohacen i náš trh. Večer jsme si v hotelu dali pizzu a bílé víno a bylo nám fajn.

Ve WHITE SWAN  hotelu jsme si se Zdeňkem dopřáli luxus snídaně do postele. Objednali jsme si americkou snídani a nechali si ji naservírovat na stůl. Byla opravdu dobrá.

Druhý den jsme se rozdělili s našimi protějšky - Jitka se Zdeňkem vedli nějaká obchodní jednání a já si pospávala a přemlouvala se, aby mi nebylo špatně. Žaludek jsem měla jako na vodě a nějak jsem ztratila barvu. To nic, říkala jsem si, přeci mi nemůže být zle z evropské kuchyně!? Ve 12 hodin pro mne přišel Zdeněk, že máme oběd s obchodními partnery – několika řediteli fabrik a jejich obchodními manažery. Myslela jsem, že když se najím, udělá se mi lépe, ale nezačala jsem dobře ! Dala jsem si totiž – na naléhání ostatních – syrovou ústřici pokapanou citronem. Všichni říkali, že je to veliká specialita a pochoutka! Tvářila jsem se jako naprostý profesionál a odborně jsem vyloupla ústřici z ulity. Všichni už pomlaskávali a libovali si a tak i já jsem svou ústřici dala do úst. Okamžitě jsem věděla, že to je hloupost, cpát se syrovými plži, když je člověku zle a přemýšlela, jak si zachránit tvář, než přeběhnu halu k nejbližšímu WC – teď to bylo kdo z koho ? Buď já, nebo ústřice! Nakonec vše dobře dopadlo, vyhrála jsem svůj běh se ctí a smutně se pak dívala na všechny ty pochoutky, které jsem nemohla ochutnat.

Odpoledne jsme zasvětili nakupování. Nechali jsme se zavézt do doporučeného obchodního domu, který byl jen pár bloků od WEIT SWAN HOTELU. Prodavačky se nám trpělivě věnovaly a skoro ve všech odděleních nám nabízely velké slevy – jen abychom si alespoň něco koupili. Za jednu zakoupenou halenku nám prodavačka vnutila nějaký kupón. Po důkladném prozkoumání jsme zjistili, že za zakoupené zboží nad určitou cenu máme nárok na bezplatné ošetření v místním kosmetickém salónu. Proč ne? A tak jsem se pustila do dalšího dobrodružství – tentokrát v oblasti péče o pleť. Skoro jsme se nedomluvili, naše i jejich angličtina byla velmi chabá, ale nakonec mne šťastně uložili na lůžko a už tu byla malinká Číňanka s kulatou tvářičkou a milým úsměvem. Pořád se mne na něco vyptávala, ale každá snaha byla marná - nerozuměly jsme si ani slovo! Nakonec přišly na řadu ruce a jejich pomocí jsme komunikaci zvládly . Bylo vidět, že moc podobných obličejů, jako byl ten můj malá Číňanka ještě v péči neměla. Dotýkala se mne velmi jemně a opatrně. Najednou mi začala na obličej nanášet nějakou zelenou, páchnoucí hmotu a já začala litovat, že jsem toto dobrodružství podstoupila. To bude něco pro moji citlivou pleť ! Ale moje obavy byly zbytečné. Po hodině masírování obličeje a hlavy jsem spokojeně odcházela jako znovuzrozená a odpočinutá. Chtěla jsem mou malou masérku odměnit, ale majitelka salónu mi v tom kategoricky zabránila. A tak jsem odešla jen s vřelými díky.

Zpátky jsme se rozhodli, že se projdeme – vždyť to bylo, co by kamenem dohodil! Jenže na nás čekalo několik nástrah : neuvěřitelné horko a vlhko, které jsme – celé dny pobývajíc v klimatizovaném prostředí – vůbec nečekali. A tak jsme za chvilku byli celí splavení, jako po nějakém náročném sportovním výkonu. Pak jsem se také neuměla pohybovat mezi těmi desítkami aut , mezi kterými místní obratně kličkovali. Několikrát jsem se málem střetla s nějakým vozidlem a skoro mne srazila motorka. Místo toho, abych se nadechla, zadržela dech a proběhla v proudu valících se vozidel, stála jsem uprostřed silnice a slibovala si, že už nikdy, opravdu nikdy nepůjdu jinudy, než přes světelný přechod pro chodce! Také nás překvapil nepříjemný, skoro hmatatelný smog, který zahaloval vysoké domy do neproniknutelného šedého oparu. Někteří Číňané nosili na ústech dýchací roušku a chvílemi jsem také zatoužila ji mít. Upřímně jsem si přála být v pohodlí klimatizovaného hotelu. Když jsme přecházeli nadchodem , najednou se proti nám vyřítili stovky cyklistů – nejspíš někde dostali zelenou ….

Jen co jsme se zotavili z toho krátkého pobytu venku, rozhodli jsme se , že ještě prozkoumáme okolí hotelu na druhou stranu. Ale naše procházka opět nebyla dlouhá …. Prošli jsme se okolo obrovské školy. Stovky dětí si venku hrály na školních hřištích míčové hry. Pak jsme se kochali krásou kvetoucích stromů, které rostou v subtropech , ale nakonec nás smog donutil, abychom zase spěchali do klimatizace a čistého vzduchu.

Cestou zpět jsme nakoupili ještě pár suvenýrů a neodolali jsme pokušení zastavit se v místní čajovně. Slečna čajovnice se nám asi půl hodiny věnovala, vysvětlila nám, jak se správně připravuje zelený čaj a několik druhů nám dala ochutnat. Ze Zdeňka po vypití asi pátého šálku čaje opravdu lilo „jako z konve“. Pak jsme ještě chvilku smlouvali o ceně čaje, která byla neuvěřitelná : za 5 gramů čaje 505 RMB! Nakonec jsme si odnesli 2 druhy – jasmínový a speciální zelený čaj z čínských hor.