7.4.2001 – 23.4.2001 CESTA DO ČÍNY

Je velmi těžké setřídit myšlenky, seřadit správně všechny zážitky, vzpomenout si na každou maličkost, která se mne dotkla na mé cestě do Číny. Zážitků a vjemů je tolik …. A tak vzhledem k mé paměti, o které už vím své a nedělám si žádné iluze, že by to bylo někdy lepší, jsem nucena napsat všechno, co mám ještě v sobě živé. Nejsem však spisovatel, slohová cvičení už mám také dávno za sebou a tak – případný čtenáři – nehodnoť, prosím, úroveň slohu, ale pokus se zadívat mým prostřednictvím na svět, který je tak vzdálený tomu, ve kterém žijeme my.

BALENÍ, LETADLA, LETY A LETIŠTĚ

Zabalit jeden kufr na dva týdny do Číny mi připadalo jako neřešitelný problém. A tak jsem to raději nechala na poslední chvíli, i pro to, že jsem pořád nevěřila, že je to pravda.

V každém případě bylo jasné, že je potřeba myslet v první řadě na své zdraví, a tak jsme se nechali očkovat proti žloutence typu A, dali jsme do pořádku očkování na tetanus a týden před odjezdem jsme začali brát léky na malárii. Anuška, Zdeňkova maminka, nám připravila tašku léků (vícespektrálním antibiotikem počínaje, prášky na průjem konče), kterými bychom vyřešili případný zdravotní problém. Nakonec v kufru skončilo pár obleků a kostýmů, nějaké sportovní oblečení a prádlo, pohodlná obuv a bylo zabaleno.

Nezapomněli jsme se vybavit dostatečným množstvím filmů do foťáku, ale kameru jsme nakonec nechali doma. Jednak, jsme dostali na čínském konzulátu naprosto zcestnou informaci o tom, že v celé Číně je napětí jen 135 V a pak – bylo to zavazadlo navíc.

Ještě naposledy jsme otevřeli kufry, vyndali pár triček, která byla opravdu zbytečná a mohli jsme vyrazit.

Do Číny jsme letěli se společností SWISSAIR (7.4.2001) nejprve z Prahy do

Zurichu, z Zurichu do Hong Kongu a třetí let byl do Changshi. Už v Praze jsme měli zpoždění 1 hodinu. To ale nevadilo, protože v Zurichu bylo zpoždění letu o 3 hodiny a tak v Hong Kongu jsme měli přesně hodinku na to, abychom se odbavili na vnitrostátní let a tak jsme nakonec šťastně dorazili do místa určení, kde na nás čekali naši hostitelé majitelé firmy Shan Shine, manželé Hujfovi, kteří zařídili pozvání do Číny a postarali se o náš program na první týden pobytu. Jitka s Jirkou do Hong Kongu dorazili se společností Lufthansa bez problémů .

Letadlo do Changshi bylo plné Číňanů (jak jinak!), sedadla byla přizpůsobená jejich velikosti a my čtyři jsme byli jediní bílí . Jirkovi proporce (130 kg, bezmála 2 m) vzbuzovali u našich spolucestujících nezastírané všeobecné veselí. Brzo jsme však měli pocítit i my ostatní, co znamená být středem zájmu. Na mém místě seděla nějaká Číňanka a vesele a zvídavě si nás prohlížela. Evidentně jí bylo jedno, že má sedět jinde a tak jsme se usadili, kde bylo volno. Naštěstí to bylo jen přes uličku. Let trval asi jen hodinu a přistání bylo neočekávané. Podívala jsem se z okénka a dostala ránu do hlavy - letadlo doslova dopadlo na zem – prostě pilot měl evidentně jinou školu – asi ruskou?! Takto vypadala všechna přistání na vnitrostátních letech.

Letiště vypadalo jako nádraží z padesátých let vysoké stropy, špinavé , zašlé záclony. V čele haly byl pult, za kterým postávalo několik vojáků se zbraněmi a kolem nich rázným krokem podupával nějaký oficír a na všechno přísným pohledem dohlížel. Nevěděla jestli se mám začít bát a nebo se smát. Tak tohle už máme za sebou, pomyslela jsem si. Po důkladné kontrole dokladů nás propustili a konečně jsme byli v Číně! A to už bylo 8.4.2001 večer.

CHANGSHA A OKOLÍ , PORCELÁN, AKADEMIE A MUZEUM

Na letišti na nás čekali manželé Hujfovi a odvezli nás diplomatickým autem, zapůjčeným od gubernátora provincie Hunan. Toto auto mělo před číslem a za znakem města nulu , která ho opravňovala k bezplatnému používání silnic, vjezdu kamkoli a kdykoli, přednosti v jízdě apod. Bylo vidět, že řidič je zvyklý na všechna tato privilegia a vždy, když mu někdo nedal přednost, nebo mu vjel do jízdního pruhu, zuřivě troubil. Mýtné neplatil nikdy, ačkoli se tu platilo na každém pátém kilometru. Skoro v každém autě visel amulet s velkým Maem, který prý řidičům přinášel štěstí. Možná proto jsme za celou dobu neviděli žádnou autonehodu, ačkoli se kolikrát zdálo, že se tu nikdo žádnými pravidly provozu neřídí. Místo blinkrů se ve střední Číně běžně používal klakson, když se nedalo předjet vlevo, zkusil to řidič vpravo! Nejsilnější zážitky z této oblasti jsme měli, když jsme jezdili do Čínského národního parku v Zhangjiajie. Dost často jsem raději zavřela oči, než abych sledovala, jak dopadne předjíždění do nepřehledných zatáček doprovázené silným troubením upozorňujícím na to , že nějaké auto jede v protisměru.

Ráno, v 6,25 místního času zazvonil budík a moje první cesta vedla k oknu, abych se podívala, jak vypadá Changsha v denním světle z 24. poschodí našeho hotelu. Okamžitě mne zaujalo neuvěřitelné hemžení na ulici podobné mraveništi. Chvilku trvalo, než jsem zjistila, že na ulici se tančí! Lidičky prostě chodí do práce o hodinku dříve a pak si na nějakém prostranství, kterých tu nebylo málo , zatančí společenské tance, nebo TAI ČI, či jednoduchý aerobik. Museli jsme si to hemžení vyfotografovat a ještě před snídaní se na to zajít zblízka podívat.

Při té příležitosti jsme potkali malé školáky, jak se cpou nudlemi za pochodu do školy. Nevyvedlo je z míry ani to, že jsme si je fotografovali.

Naše snídaně byla evropská, v příjemném prostředí 5* hotelu, jehož kategorie byla nutná pro to, abychom ve zdraví přežili místní hygienické poměry.

Všude samí Číňani, bílá tvář tu byla evidentně exotická, neobvyklá. Vlastně jsme se tu potkali jen s několika americkými páry, které si tu byly pro děti. Všichni šťastně chovali asi roční čínská děťátka – převážně holčičky.

V 9 hodin nás vyzvedli manželé Hujfovi a začala pracovní část naší cesty, při které jsme zblízka poznali tajemství výroby levného čínského porcelánu. V neuvěřitelných podmínkách, bez sociálního zázemí, na dřevěných prkýnkách, ….

Například expedování porcelánu prochází fází, kdy se na dvoukoláku s lidským pohonem odváží porcelán i několik kilometrů k první trochu slušné komunikaci, kam může zajet nákladní auto. A to prý provincie Hunan patří mezi průmyslově a zemědělsky nejvyvinutější ! Také se tato provincie pyšní tím, že je rodištěm některých osobností novodobých čínských dějin, např. Mao Ce-tunga , Liou Šao-šchi apod..

Příští 3 dny jsme se věnovali hlavně pracovní části naší cesty, ale také jsme navštívili muzeum Hunan bowuguan, ve kterém je expozice věnována unikátním archeologickým nálezům z let 1972-74, kdy byly odkryty asi 5 km od centra města 3 hrobky rodiny markýze Dai z doby před 2100 lety. Slavný nález z Mawangdui obsahuje výrobky z laku, hedvábí, obrazy, hudební nástroje, keramiku a jiné umělecké předměty, ale také neuvěřitelně zachovalou mumii ženského těla – asi 50-ti leté královny. V době nálezu prý měla mumie ještě zachovalé oční bulvy a v žaludku našli nestrávené zbytky potravy. Dnes je mumie uchovávána v lihovém roztoku, ve speciálním prostoru a přesto se nedaří zabránit pomalé zkáze.

Už nás ani nepřekvapovalo, jak si na nás – hlavně mladí lidé – ukazovali , jak pečlivě si nás prohlíželi, někteří nás dokonce zastavovali, nebo se s námi chtěli vyfotografovat. Někteří z nich ještě nikdy neviděli bělocha, naše modré oči je fascinovaly a celkově jsme jim připadali divní, velcí a tlustí. V této části Číny není turistický trh tak rozvinutý, jako v přímořských částech nebo na jihu a tak Evropana jsme tu nepotkali žádného.

Také jsme navštívili akademii Yuelu shuyuan, která leží na 300 m vysokém kopci na západním břehu řeky Xiang Jiang. Tato akademie patřila k jedné ze 4 prvořadých škol dynastie Song a zároveň jedněm z nejstarších oficiálních škol v zemi, kdy přednášel slavný filozof Zhu Xi a která mívala až 1 000 posluchačů.

Dnes se tu nachází Univerzita provincie Hunan , založena v roku 1925. V budově z doby poslední dynastie se uchovávají nápisy od Zhu Xiho (4 základní principy budhismu) i císaře Qianlonga.

V kopci stojí budhistický chrám Lushansi, který byl založen ve 3. století . Palác Yunlu je bývalý taoistický klášter.

ČÍNSKÁ MASÁŽ

Časový posun 6-ti hodin, nedostatek spánku i změna stravy (zásadní!) způsobily velkou únavu a tak nás paní Jang Kang vzala na mé přání na pravou čínskou masáž. Slepí maséři se vzdělávají 12 let ve speciálním masérském institutu a říká se jim doktoři. Masérský institut se nacházel v blízkosti našeho hotelu a vůbec se nepodobal tomu, co jsme si pod jeho názvem představovali. Bylo to tmavé, nevzhledné místo, bez vlastního sociálního zařízení, o sprše ani nemluvě! Pozvali nás do místnosti, kde byly 3 masérské stoly a vyzvali nás – mne a Zdenka, abychom se svlékli. Jak jsem zvyklá z masáží u nás, úplně do naha jsem si odložila a najednou se to v místnosti začalo hemžit Číňany! „Hrůza“, říkala jsem si, „všichni z ulice se přišli podívat na nahou bělošku!“ A tak jsem raději zavřela oči a pak jsem zažila tu nejúžasnější masáž v životě. Jeden mladý, slepý masér mne začal masírovat od hlavy a jeho kolegyně masírovala chodidla. Celá masáž trvala 1 hodinu a sestávala z klasické masáže (přes látku – nasucho) a reflexní masáže. Chvílemi jsem měla pocit, že tu bolest nevydržím, občas jsem cítila z rukou maséra obrovské teplo. Nakonec jsem dostala od „doktora“ doporučení, ať navštívím odborného lékaře, protože mám zdeformovanou krční páteř a nohy (platfus) – problémy, o kterých vím. Dokonce mi řekl i příčinu mým obtíží. Tu noc jsem se poprvé pořádně vyspala a několik dnů jsem se velmi dobře cítila. Zdeněk měl podobné zážitky. Teprve večer v hotelu mi Zdeněk prozradil, že pan Huifa, který ležel na třetím stole a společně s námi se oddával slastné masáži, měl na sobě spodní prádlo a ponožky !!!

HADI, ŽÁBY, ŽELVY, …

Kapitolou samou pro sebe se stalo jídlo. První tři dny jsme obědvali v rámci našich cest vždy s řediteli fabrik, které jsme navštěvovali. Užili jsme si pravou čínskou kuchyni se vším, co k tomu patří. Naši hostitelé se vždy snažili vybrat pro nás to nejlepší a tak nás hostili delikatesami jako byli hadi, žáby, želvy i s krunýři, slepičí pařátky, mořské potvůrky, úhoři, krevety, kachní kůže v těstíčku namáčeném v sósu, desítky druhů zeleniny, kořeny lotosu ….. Nejdříve jsme se zdráhali, např. slepičí pařátky nám nepřipadaly moc lákavé, ale nakonec jsme podlehli situaci a ochutnávali a dopřávali si opravdu všechno. Nejdříve se z kulatého otočného stolu vyjedlo maso, pak teprve přišla na řadu zelenina a nakonec přinesli rýži a s tou se vyjídaly zbytky a omáčky. Číňani si u stolu nedělali násilí , zbytky jídel (např. kosti apod.) odkládali na ubrus vedle misky. Proto byly stoly v restauracích nezřídka pokryty papírovým ubrusem, který se po „akci“ prostě sbalil a vyhodil. Tělesným projevům ponechávali volný průběh a tak se během jídla ozývaly hojně zvuky, které se u nás již od dětství potírají a nejsme na ně zvyklí. Také jsme se přesvědčili o tom, že Číňani opravdu plivou, bez ohledu na situaci, místo i lidi kolem sebe.(Obzvlášť zarážející to bylo u žen.) Snažili jsme se jíst hůlkami a musím se pochválit, že mne osobně to těšilo a poměrně brzo jsem s tím neměla žádné problémy. Zdeněk se však s hůlkami nějak nemohl ztotožnit a tak se jednou stalo, že v celé restauraci ( vždy to byla velkokapacitní místnost pro stovky lidí) se nenašel příbor a tak ho pan ředitel místní fabriky nechal specielně pro Zdenka koupit. Jaká byla jeho radost, když číšník přispěchal se lžící a nožem !

Dostali jsme ponaučení, že v žádném případě (!) nemáme jíst nic nikde na ulicích ani v restauracích, které nám nebyly doporučeny. Brzo se ukázalo, že Hujfovi věděli, o čem mluví, neboť Jirka po ochutnání vybraných pokrmů, jako např. kohoutí hřebínek v neověřené restauraci, 3 dny trpěl nevolností a silnými průjmy a vůbec nic nemohl pozřít . I my ostatní jsme průběžně, během naší cesty, pocítili nevolnost, ale ta nikdy neměla tak dlouhé trvání a takovou razanci, jako ta Jirkova.

Dostali jsme ponaučení, že tak , jako my, se Číňané stravují jen ve vyjímečných případech, běžně se živí rýží a zeleninou. Vzhledem k jejich počtu jsou nuceni zužitkovat a spotřebovat vše, co se dá jíst a tak nikde neuvidíte houfy psů a koček, ba ani myši a podobnou havěť. Nevím to jistě a ani jsem to nezjišťovala, ale nic bych nedala za to, že co má nohy a co se hýbe, nemá šanci se dožít vysokého věku.

Ptali jsme se našeho průvodce ve Zhanjiajie, proč tak málo jí , neboť jedl opravdu velmi skromně. Vyprávěl nám, že jeho rodina byla za Maa perzekuovaná, tatínka zavřeli do vězení a maminka se sama starala o něj a další dvě děti. Celé dětství prý trpěli hladem a dnes mají tak zkažené zažívání, že sní maximálně 3 misky rýže denně!

Pokaždé se servíroval zelený čaj, který se několikrát doléval – optimální je prý udělat 5 x nálev. Aby nám udělali radost, dopřávali nám k jídlu pivo (čínské není nejhorší, ale raději jsme si dávali Heineken) a jednou nás čekala energetická bomba v podobě syrového šlehaného vejce míchaného s Retbulem! Nutno přiznat, že to bylo překvapivě konzumní.

JÍZDY

Jízdy do jednotlivých fabrik trvaly někdy i přes hodinu a tak, pokud jsme nedospávali časový deficit – což bylo ve většině případů, jsme pozorovali život na ulicích měst. Většinou se nám naskytl stejný obrázek : široké ulice plné vozů a kol, hlasité a neustáté troubení klaksonů, vysoké domy – někdy bez oken , špinavé garáže, kde se vařilo, obchodovalo, kojilo, učilo, prostě žilo. Dost často skončila asfaltová silnice a místy jsme se doslova kodrcali po kamenité cestě. Také se stalo, že dálnice naráz skončila a cesta dál vedla přímo přes staveniště! A tak jsme s napětím očekávali, jak dopadne kličkování mezi náklaďáky, lidmi ze stavby a jestli tu skálu odpálí hned, nebo až budeme z dohledu!

CVIČME V RYTMU

Speciální obrázek – možná hodný následování – se nám naskytl v Changshi před jedním velkým závodem (ostatně všechny závody byly velké a hlavně měly tisíce zaměstnanců). Desítky lidí stály na prostranství a cvičili nějaké prostocviky. Bylo překvapení, když jsme se dozvěděli, že to byli „hříšníci“, kteří svoje přestupky, jako např. pozdní příchod do zaměstnání, si museli veřejně odpykat tímto způsobem.

WC

Další téma, o kterém se v průvodcích nedočtete, byly záchody. Byly to kolikrát tak silné zážitky, že je nemožné se tu o nich nezmínit. V provincii Hunan byly záchody evropského typu vyjímkou a vyskytovaly se jen v 5* hotelích. Všude jinde byly turecké záchody, šlapky – to v tom lepším případě! V tom horším pouze kanály rozdělené na kóje nízkými zídkami, které nám dosahovaly asi tak do pasu. Obzvlášť silný zážitek jsme s Jitkou měly, když jsme v jedné vzorkovně chtěly navštívit WC, ale fabrika už měla zavřeno a bylo normální, že sociální zařízení ve vzorkovně nebylo. A tak jedna slečna z kanceláře zašla přes ulici požádat hlouček lidí, kteří tam bydleli a jako obvykle trávili pozdní odpoledne venku, před svou „garáží“, jestli bychom nemohli navštívit jejich WC. Sice se naše intimní potřeby rázem staly věcí veřejnou, ale zato jsme měly možnost vidět příbytek takových normálních, průměrných Číňanů. V první místnosti, která byla vykachlíkovaná až ke stropu seděly u umakartového stolu asi 4 děti a dělaly si úkoly. Dál už se byt podobal tmavému, špinavému průjezdu. Nikde žádná ozdoba, nikde žádná kytička. Tmavé stěny, špína, žádný zbytečný nábytek. V kuchyni byla jedna úzká lavice, na které byl lavor, nějaká zelenina , pánev, na které zrovna připravovali nějaké jídlo.

Koupelna byla místnost velká asi 2x3 m , vykachlíkovaná. V rohu byla „díra“= WC a naproti byl velký lavor – asi na praní a mytí zároveň a hadice, také víceúčelová. Někdy se však člověk ocitne v situaci, kdy vezme zavděk jakýmkoli zařízením, které ho zbaví problému a tak i my jsme byly rády, že jsme tam mohly zajít. Rychle jsem byt opustila, dala jsem těm dětem nějaké bonbóny a myslím, že to bude zážitek nadosmrti jak pro mne, tak i pro ty Číňany!

KVĚTINÁŘI

Jednou večer jsme se Zdeňkem podnikli procházku po noční Changshe. Hned před hotelem se nám nějací výrostci posmívali a ukazovali si na nás. Co je rozesmálo jsme se jen mohli dohadovat, snad to bylo naše oblečení (kraťasy), nebo celkový vzhled, nebo snad mé přednosti? Těžko říci, každopádně jsem si raději přes své triko „na tělo“ raději přehodila mikinu a hned jsem se cítila lépe.

Jen co jsme urazili dalších pár metrů, vtiskla mi asi 4-letá holčička do ruky růži a něco brebentila. Bylo mi jí líto a tak jsem jí dala 1 USD, který jsem náhodou měla u sebe. V tu ránu tu byl další Číňánek a už cpal svou růži Zdeňkovi. Ten , celý nesvůj, mi podal květinu a poznamenal něco v tom smyslu, že za chvíli tu budou děti z celé ulice s celým květinářstvím. „Tak mu něco dej,“ povídám „a pak odsud rychle zmizíme“. A tak Zdeněk zalovil v peněžence a dal klučinovi nějakou minci. Ten se zaradoval, kousek popoběhl a začal zjišťovat, co utržil. Pak ale zjistil , že na rozdíl od své kamarádky dostal jen 1 RMB (tj. asi 5,-Kč), bleskurychle ke mně přiskočil, vytrhl mi růži z ruky a byl pryč.

Přesto, že nás nikdo přímo neobtěžoval, jen pár kolemjdoucích nás pozdravilo, necítila jsem se bezpečně. V takovém téměř 2-miliónovém městě by nás těžko hledali, kdyby nás někdo někam zatáhl….. Raději jsme naši procházku moc neprotahovali a spěchali zpátky do hotelu.

Na místě, kde nám před chvílí děti prodívali květiny teď už stál policajt a po dětech ani vidu, ani slechu….

WULINGSKÉ HORY - ZHANGJIAJIE

Po třech dnech strávených více-méně pracovně cestami po fabrikách, nás naši přátelé Hujfovi odvezli na letiště s tím, že se potkáme za pár dní v Kantonu.

Letěli jsme asi hodinu do Zhangjiajie, města, které bylo vybudováno teprve před dvaceti lety (původně město Dayong bylo v roce 1994 přejmenováno na Zhangjiajie)a leží ve středu Wulingských hor na severozápadě provincie Hunan..

Tenkrát totiž známý čínský malíř Wu Guanzhong zavítal náhodou do míst, kam ještě civilizace nevkročila a objevil zde světový unikát, skutečný přírodní labyrint – WULING JANG, který UNESCO v roce 1992 schválilo jako světové dědictví a vzalo je pod svou ochranu.Tento národní pralesní park je nejznámější pro své neobvyklé pískovcové skály (přes 3 000 útesů) různých tvarů , které až extrémně připomínají lidi a zvířata. Náš průvodce nás každou chvíli trápil otázkou, co že nám připomíná tahle, nebo tamta hora. Bohužel jsme neměli tak bohatou představivost a on byl zklamaný, že jsme nic neuhodli. Zdeněk usoudil, že to je tím, že Číňani mají šikmé oči – tudíž vše vidí trochu jinak, než my. A tak jsme procházeli okolo květinářky, jehly, orla a pod….

Vzhledem k tomu, že Jitka s Jirkou vzdali první den výstup na vyhlídkové terasy, který obnášel asi 4 834 schodů (nevyužili ani hojných nabídek místních nosičů a raději vyjeli nahoru lanovkou), osiřeli jsme se Zdeňkem s naším průvodcem a byli jsme odkázaní na pár lekcí angličtiny. Kupodivu jsme se celkem dobře dorozuměli a pokud nám nestačila slovní zásoba, pomohly ruce, případně tužka a papír. A tak víme, že jehla se čínsky řekne „TN“ (s důrazem na „T“ ), ahoj „NIHAU“ a děkuji „ŠIŠI“. Pak jsme se bavili tím, že jsme Tomovi říkali naše jazykolamy a on nám na oplátku přeříkával ty čínské. Bohužel, toto nelze reprodukovat, i když to bylo zábavné.

Wuling Jang vznikl pohybem zemských desek poté, co podmořské hory začaly vystupovat nad oceán, který tu byl před 100 milióny let. A tak vzniklo 6 divů : vrcholky jako věže, čisté potoky, bizardní strže, zvláštní vrcholy, drahocenné rostliny a zvláštní zvířata (viděli jsme salamandry a opice) a ptáci. Jsou zde bohaté pralesní zdroje (97,7% oblasti je pokryto stromy); vyskytuje se zde 5 nejvzácnějších rostlin, mezi než patří orchidea, růže, různé traviny a pětibarevná květina, tzv. humrový květ, který se opravdu barvou a tvarem podobá humrovi. Rostlin se v této oblasti vyskytuje 2 x více, než na celém území Evropy.

Druhý den našeho pobytu ve Wulingských horách jsme navštívili JUANJIAJIE (říká se jí zde Žlutá lví vesnice – nebo také Zlatá strmá skála), která je pojmenována po Juanských generálech, kteří v této vesnici žili. Nachází se zde zajímavý most č.1 „Pod rájem“ ,který je tvořen přírodním kamenným mostem spojujícím 2 gigantické vrcholy v nadmořské výšce 300 m nad údolím (str.17 – Publikace Zhangjiajie). Rajská brána č.2 je známá tím, že jí prolétávala letadla při světovém Grand Prix Aviatic, které se tu konalo v roce 1999 (dokonce náš čínský průvodce znal i české letce, kteří se této akce také zúčastnili).

Další cesta vedla na severovýchod Sooxi Gully, kde je obrovská fosforeskující jeskyně, údajně největší v celé Asii. Je zde 13 hal, 96 pasáží, 1 vodopád a 1 podzemní řeka. Viděli jsme obrovské stalagnity a stalagtity různých tvarů a barev, gigantické a nádherné kamenné sloupy a závěsy.

Bohužel, nedostatek času způsobil, že jsme byli ochuzeni o zážitek raftování na řece MAOYAN , ani jsme neviděli jezero BAOFENG.

Čína má určitě ještě plno podobných nepoznaných a neobjevených přírodních bohatství.

Před odletem ze Zhangjiajie nám náš průvodce dal vybrat mezi dvěma alternativami : budhistický klášter, nebo jezero. Všichni, kdo mne trochu lépe znají určitě ví, jak jsem se rozhodla a že jsem udělala všechno proto, abychom šli do kláštera. Ukázalo se, že to pro mne byl šťastný tah, protože se tato návštěva nesmazatelně zapsala mezi mé největší zážitky.

PUWAN TEMPL se nacházel uprostřed města, mezi paneláky. Uvnitř byl ráj na zemi – obdivovali jsme krásné sochy , bonsaie a klid, který tam vládl. Zapálili jsme vonné tyčinky (musí být sudý počet). Na první pohled však chrám nevypadal honosně, pravděpodobně patřil mezi několik málo pozůstatků historie, které komunismus v zemi nestačil zničit. Mniši si musí na provozní náklady vydělávat sami a tak je zvykem, že vykládají budoucnost z ruky a bohatí z města se k nim chodí radit se všedními i obchodními záležitostmi.

Čekali jsme, než se nějaký mnich uvolní u kašny, ve které byla socha želvy, která přivezla opičího krále s jeho národem do Číny. Želva měla otevřenou tlamu a v krku dírku velkou sotva na minci. Kdo se prý trefí spec.mincí želvě do krku, bude až do smrti šťastný. To by bylo, abychom si to nevyzkoušeli a tak jsme si každý za 1 RMB koupili 10 mincí a zkoušeli to. Když jsem přišla na řadu, Zdeněk mi „odevzdal své štěstí „ do mých rukou a tak jsem měla 20 možností. Asistovalo nám spousta Číňanů, byli zvědaví, když se to jen tak někomu nepodaří, jestli my se trefíme. Bylo to těžké, několikrát jsem se trefila do tlamy,ale mince se odrazily a vylétly zpět. Říkala jsem si, že se mi to musí podařit, když jsem tu poprvé a pravděpodobně i naposled v životě a také, abych zachránila pověst naší výpravy a ono přání se stalo realitou a poslední, dvacátou mincí jsem se za všeobecného jásotu trefila. Mince proklouzla želvě do krku a druhou stranou vylétla do kašny. Nevím sice, zda byla moje, nebo Zdeňkova, ale radost jsem měla obrovskou a přihlížející dav také.

Původně si chtěla nechat vyložit z ruky Jitka, ale - ani nevím, jak se to semlelo – najednou jsem seděla naproti jemnému, příjemnému pánovi s krásným a něžným pohledem a už mne držel za ruku. Chvilku trvalo, než se mi zvykl koukat do očí (modré oči !) a pak začal vykládat. Zapisoval do notesu před sebou , co v ruce uviděl, pak se k zapsanému vracel a dával vše do souvislostí. Náš překladatel se snažil vše přeložit do angličtiny a Jitka zas do češtiny. Byla jsem jak v jiném světě, fascinovaná a omámená silou celé situace. Na zádech jsem měla nalepeno asi 20 místních, kteří se zájmem sledovali celý výklad a hlasitě reagovali na každou mnichovu větu. Mohla jsem tedy už předem vytušit, jestli mne čeká dobrá, nebo špatná zpráva. Původně jsem se tu nechtěla zmiňovat o své budoucnosti, jak mi byla předpovězena, ale pak by moje „zápisky z cest“ nebyly úplné a tak heslovitě zapíšu to, co jsem si zapamatovala a co bylo nejdůležitější.

Mnich mi řekl :“V první řadě tu nejsi náhodou, jsi tu proto, abychom Ti pomohli ve Tvém velmi váhavém rozhodování, kterým teď už nějakou dobu procházíš. Tento rok je ve Tvém životě rozhodující, teď už probíhají změny a události, které mají Tvůj život obrátit jiným směrem. V případě správného rozhodnutí (a já Ti s tím pomohu tím, že se za Tebe budu 81 dní modlit) Tě čeká konečně velmi šťastný a úspěšný život na příštích 20 let. Dosud jsi ale mnoho štěstí neměla. Hlavně se musíš rozhodovat sama za sebe bez ohledu na to, jestli se to Tvým blízkým a Tvému okolí líbí, nebo ne. Za poslední roky jsem viděl přes 3000 rukou, ale ta Tvá je velmi vyjímečná“(myslím, že mnoho „bílých“ si v Puwan Templu v Zhangjiajie nedávalo věštit z ruky!). „Máš velmi velký potenciál v oblasti obchodu, obrovskou schopnost pomocí obchodních schopností získat a udržet peníze (to Ti dělá radost) a budeš jednou svému šéfovi velikou oporou a přínosem pro jeho firmu. Bohužel, nezávisí to na Tvé snaze, ale na vnějších okolnostech, které nemůžeš ovlivnit. Je tu vidět velká možnost obchodu v zahraničí“. Dále mi pak řekl pár věcí, které mne překvapili : „Nesnaž se podnikat v politice, nebo být ve vedoucí pozici v řízení lidí, neboť máš jednu nepříjemnou vlastnost a to, že máš velmi silně vyvinuté mužské chování! Zaměř se na obchod a využij své vrozené intuice ! Je vidět, že na sobě pracuješ a že se snažíš být dobrým člověkem.“ (Dav mi za zády souhlasně zabručel.) A pak už jenom řekl něco o tom, že jsem pro svého muže nepostradatelná a že jsem mu velkou oporou a že byl by beze mne vyřízený. Celý výklad trval hodinu a skončil tím, že jsem dostala od mnicha amulet – obálku se svitkem ručního papíru, na kterém byla motlitba pro mne s tím, že obsah mám za 7 dní spálit v západním větru. Během těch 7 dní prý se mnou bude v telepatickém spojení a pomůže, aby moje rozhodnutí správně dozrálo. Osmý den mám do obálky vložit peníze a dát je na ulici nějakému dítěti Záleží prý jen na mně, kolik peněz a komu je dám. A pak jsem byla vyzvaná, abych přispěla na klášter nějakým peněžním darem a ať napíši, kolik chci dát a on mi řekne, jestli je to šťastné, nebo nešťastné rozhodnutí. Myslela jsem , že 150 RMB (asi 750 Kč) bude dostatečná odměna, ale on se zhrozil, že jsem zvolila nešťastnou kombinaci čísel, ale že se to dá vylepšit tím, když dám 660, nebo alespoň 330 RMB. Co by člověk neudělal pro své štěstí ? Bylo zbytečné vyprávět někomu o kurzu RMB vůči Kč a tak jsem přispěla 330 RMB.

Cestou z kláštera jsem objevila několik nádherných sošek s Budhou a nakonec jsem si i jednoho – Budhu štěstí a hojnosti – odvezla jako suvenýr domů.

Se Zhangjiajie jsme se cestou na letiště Hehua rozloučili pohledem na Rajskou bránu (str.55 – Publikace Zhangjiajie).

Na letišti Zdeněk koupil plnou tašku různých sušených plodů (i zvířátek!), kterými se živí místní opice. Dali jsme to pak doma ochutnat našim dětem, ale ovoce se nesetkalo s úspěchem a sušenou veverku, nebo tchoře už nechtěl ochutnat vůbec nikdo!